Květen 2012

Medobraní ve stínu ztraceného sešitu

30. května 2012 v 22:07 | Lucka |  Honzík *02
Tak a je to. První letošní med je v kýbli - ovšem doslova a v kladném slova smyslu. Přesněji řečeno med je v kýblích mnoha a zabírá teď podstatnou část naší chodby. Mně teď nezbývá než všechno pečlivě a hlavně rychle rozdělit do sklenic dřív, než někoho napadne do toho medu spadnout. (Není to tak jednoduché, padající by musel nejprve překonat víko na inkriminovaném kbelíku, ovšem jak známo, naše děti jsou v tomto směru šikovné.)

Letošní květnové medobraní trochu připomínalo málo podařený nekonečný seriál. Medomet a vše kolem jsem měla připravený již 18.5., ovšem nadcházející ranní teploty a předpokládané jaro se v ten moment nějak šeredně zvrtly. Místo vytáčení medu mi zmrzla rajčata a zčernaly všechny celery na políčku. Mráz ještě stačil z boku švihnout do vzrostlého dřínu u stáje, takže opadaly všechny pracně opylené květy, a taky složil rašící brambory, než konečně odtáhl tam, odkud přišel.
Vytáčet v takovém počasí med se mi nezdálo být dobrým nápadem, takže se akce přesunula ze soboty na neděli a nakonec na nadcházející pracovní úterý.

Ten den vypadala obloha i stav ovzduší příznivě. Na obzoru se rýsoval jen jediný mráček - je úterý, děti jdou do školy a budou se tedy muset ráno vypravit samy.
Neviděla jsem v tom vážnější problém. Připravila jsem jim oblečení i snídani, domluvila jsem s tetou, aby je v 7.30 odvezla na kýžené místo a v úterý v pět ráno jsem již točila klikou medometu. V půl sedmé děti vzbudím mobilem a bude to.

Jenže jakmile jsem rozdělala oheň v dýmáku, jakmile jsem se ponořila do útrob úlu a vytáhla první rámečky s medem, v ten moment mi mobil vyletěl z paměti jako virtuální motýlek a v úsporném režimu sleeping se tiše usadil kamsi mezi včely. Mobil spal a děti taky.
Naštěstí katastrofa se nekonala, tedy alespoň zatím ne. Pravda, vzpomněla jsem si pozdě, ale nebylo to nic dramatického, krom toho, že jsem se pořádně lekla své neschopnosti a že jsem zbrkle popadla telefon a tím ho přilepila ke své sladké medové ruce (safra!). Když s sebou synci trochu hodí, do školy to krásně v klidu stihnou...

Mohlo být krátce po sedmé hodině, když se můj dosud mlčící mobil sám ozval. (Zatracení mobilisti - copak jsem jim neřekla, že mám ruce v medometu?) Opláchla jsem si rychle prsty, což nemělo smysl - telefon již byl tou dobou dostatečně sladký a tím pádem se mě sám držel.
"Haló, mami", ozvalo se, "nevíš, kde mám sešit z češtiny?"
Tak tohle mi scházelo! Postrádal snad někdo češtinu včera? Nepostrádal! Proč to tedy musím řešit já a teď? Trpělivě jsem synkovi vysvětlila, že si jeho sešity ke včelám obvykle nenosím a doporučila jsem mu prohledat šuplíky u psacího stolu. Tím jsem věc považovala za vyřízenou.
Jenže zdaleka nebyla.

"Haló, mami, ve stole ten sešit není! Nemůžu ho vůbec nikde najít..." vzlykal synek do telefonu, když zavolal podruhé.
Přestala jsem točit klikou a chodíc místo toho dokola medometu jsem Honzíka odkázala k babičce, na jejímž stole by čeština mohla eventuelně ležet.
No - neležela.

"Haló, mami, já vůbec nevím, co mám dělat..." volal potřetí a já odložila odvíčkovací vidličku.
"Tak ho máš asi ve škole."
"Nemám!"
"Poslouchej, teď ho hledat nemůžu. Jestli ho nemáš, budeš muset jít bez něj."
"Hue - hue - hue - to bude hroznej průšvih..!"

To je teda ráno! Nevěděla jsem jestli mám dál pracovat nebo mám jít raději hledat ten z(a)tracený sešit. Druhá možnost se mi jevila jako zbytečná. Doma nic není. A kde nic není ani smrt nebere (a zejména jde-li o sešit z češtiny). Točila jsem dál klikou medometu a mobil dlouho mlčel. Vypadalo to, že anabáze skončila.
Jenže když bylo skoro osm, rozdrnčel se ten mizera zas.
Volala teta...
"Hele, já potřebuju odvézt děti do školy. Jenže Honzík odmítá nastoupit do auta a tvrdí, že bez sešitu z češtiny dnes nikam nejede!"

Viděla jsem rudě. Zabouchla jsem rychle všechno náčiní do chajdy a vyrazila k domovu. Je to jen krátká procházka přes louku, když se však kvapem blíží osmá hodina a synek stávkuje kdesi v chodbě na židli, pak se počítá každá vteřina.
Teta seděla v nastartovaném autě, tři čekající děti také, jen Honzík nikde.
Vletěla jsem do domu jako uragán. Synek tam trucoval otočený zády ke dveřím. Když mě uslyšel vstoupit, zdálo se, že rychle změnil názor a v mžiku měl tašku v ruce.
"Sypej do školy!" sykla jsem. Kdybych v ten moment neměla ruce od medu, možná by přišel na řadu i nějaký ten ruční argument. Naštěstí mi včas došlo, že pak by si synek ještě musel mýt sladký obličej, což by ho ještě více zdrželo.
Skočil do auta jako srna a v mžiku byli pryč, jen se za nimi zaprášilo.

Prohledala jsem stůl a všechny přilehlé prostory. Sešit z češtiny tam opravdu nebyl. Chyba bude někde jinde. Vyšla jsem před dům, spěchajíc opět k rozdělané práci.
Na cestě stála babička, třešnička nakonec. Neměla jsem k ní ráno Honzíka pro sešit posílat. Mělo mě hned napadnout, že...
"Našlas ten sešit?" zeptala se mě jako nepořádné školačky.
"Ne." (Proč jsem probůh nemlčela?)
Zakroutila rozčíleně hlavou a výhružně zvedla hůlku k nebi:
"Já ti to pořád říkám - ničeho si nevšimneš, nic tě nezajímá. A teď to vidíš - tvůj syn nemá sešit z češtiny! A víš proč? Protože nemá matku, ale lemplyni!"

Pravda je krutá, avšak život jde dál. Můj syn odjel bez sešitu z českého jazyka do školy, babička s hůlkou se vrátila domů a lemplyně šla znovu točit klikou. Včely létaly, ptáci zpívaly, zelenal se háj, všude kolem máj.
A kde byl nakonec sešit?
No to je přece jasné - kde jinde než v lavici?



Klub ptáků klubáků

24. května 2012 v 12:12 | Lucka |  Koně
Sendy a jeho klub ptáků klubáků. Kam se hne, tam jdou s ním.


Když to tak půjde dál, brzy se něm začnou vozit jako na zebře v Africe.


Naštěstí Sendy se necítí být pronásledován.
Opeřence ignoruje a zajímá ho jen tráva.

Za trilobity s tetou Kateřinou

21. května 2012 v 22:58 | Lucka |  Cesty
Tuto neděli jsme se již podruhé zúčastnili výpravy za trilobity, kterou organizovalo berounské museum. Jak taková akce probíhá, to jsem již popisovala ve svém dávném článku. Děti vybavíma baťůžky a kladívky, v hodinu H se sejdeme s výpravou V na místě M a jde se a je se až do bodu B, kde se vrháme na kamení a veškeré šutryvo, abychom nalezli zlomek čehosi, co by se dalo při troše fantazie identifikovat jako zkamenělina.

Počasí nám tentokrát vyšlo jako na objednávku, ovšem potíž se ukázala někde zcela jinde:
1. Zapomněla jsem doma foťák. Radši mi měly ruce upadnout, když jsem balila ruksak na neděli. Musela jsem mít v hlavě úplně prázdno, jinak si tuto katastrofu nedovedu vysvětlit.
2. Na výpravu s námi vyrazila teta Kateřina.

Ta osoba mi byla podezřelá již při výstupu z vlaku. Není nic divného, že se na těchto výpravách setkáváme se stále stejnými tvářemi. Scházejí se zde prakticky stejní podivní lidé, na sobě stejné oblečení, na zádech batoh a na něm ošoupané kladívko. To, co stálo tuhle neděli na nástupišti v místě M, se vymykalo všem mým divokým představám. Když to promluvilo, bylo jasno. Šla s námi teta Kateřina, která si sem jen tak odskočila z filmu Saturnin.




Nejprve jsem si myslela, že si osoba jen spletla výpravu. Když však kráčela s naším průvodem stále dál a dál, musela jsem se smířit se skutečností a jen jsem si v duchu říkala, jak daleko je asi podivná figura schopna dojít.
Tetu Kateřinu jsem však (tak jako mnozí přede mnou) hluboce podcenila. Nejenže výpravu neopouštěla, ale postupně jsem nabývala dojmu, že na konci cesty povede zástup ona sama.

Při první zastávce obstoupil poznáníchtivý zástup vedoucího výpravy (který zcela mimochodem hovořil jako kniha) a my jsme naše nejmenší děti posadili opodál na lavičku. Vše by bylo idylické, kdyby se na zmíněnou lavičku neusadila taky teta Kateřina. Sedla si, natáhla krk, jenže místo výkladu slyšela jen švitoření Vašíka a Kačenky.
"Děti, buďte zticha!" promluvila velitelsky k prckům svou charakteristickou fistulí. Nemělo to smysl. Vašík zrovna nahlas řešil systém otevírání obalu sušenky a Kačka bez obalu vysvětlovala, kam bude později třeba papírek vyhodit.
Teta Kateřina si na lavičce poposedla, aby lépe slyšela, což nepomohlo.
"Ty děti tady, to je opravdu hrůza! Já tedy vůbec nic neslyším!" Zakroutila krkem a promluvila tak, že překřičela i Kačenky teorii skrytého odpadkového koše.
"A kde jsou rodiče? Mají tyto děti vůbec rodiče?" pokračovala svým jasným zpěvavým hlasem.
Mohla bych odpovědět, že výprava s sebou tentokrát dobročinně vede dva sirotky, ale rozhodla jsem se rozhořčenou paní nedráždit.

Jak jsme postupovali dál, zjišťovali jsme, že teta Kateřina má skryté vlohy. Jednalo se zejména o talent pro vstupování do výkladu s naprosto pitomými otázkami. Nutno dodat, že teta Kateřina si na ně taktéž sama odpovídala.
Má číše trpělivosti přetekla když paní chytla za loket Honzíka, který kolem ní spěchal se sušenkami za Ondrou, a zatřepala s ním: : "Kluku, kam letíš, prosím tě?"
Chvilku jsem přemýšlela, jestli by nebylo nejlepší bacit ji hned na místě paleontologickým kladívkem.
Ale zatnula jsem zuby a rozhodla se vyčkat na svou příležitost ke smeči. A nemusela jsem čekat dlouho.

Na příští zastávce se teta Kateřina přihlásila s dalším dotazem k tématu. Uprostřed výkladu o usazených horninách zamávala nad hlavou rukama a zapištěla:
"Pane vedoucí, haló, jsou tady klíšťata?"
A protože byl pan vedoucí zaneprázdněn, odpověděla jsem jí zcela mimochodem sama:
"Tady?...Strašně!"
Aniž bych cokoli tušila, v ten moment se před ní postavil Honzík, zvedl ruce jako prehistorický medvěd a pokračoval:
"Jo. Jsou tu všude. A jsou hrozně krvežíznivý!"
A aby toho nebylo málo, jakési děcko (které nejspíš ještě vůbec neumělo počítat) dodalo:
"Já jsem si jich odtud minule přinesl domů dvacet..."

Ale nebyla to klíšťata, kdo nám po celou dobu krvežíznivě pil krev. Vedoucí výpravy zachovával chladný klid, za což jsem ho obdivovala. V závěru pouti se mi však dostalo nádherného zadostiučinění, které mě zlomilo doslova jak se říká "do kolen".

Došli jsme do Svatého Jána až ke studánce. Pramínek tu prýští z pumpy ovládané tlačítkem. Tlačítko jak jinak okamžitě obsadily děti a pochopitelně byly ihned diktátorsky vypoklonkovány tetou Kateřinou. Nabrala si plnou láhev.
"Pane vedoucí, je ta voda kontrolovaně pitná?" nesla se fistule Jánem.
"Jistě, paní,..velmi důkladně kontrolovaně."
A paní slastně popíjela z láhve.
"Dokonce tak kontrolovaně, že se zjistila jedna neobvyklá zajímavost."
Teta Kateřina přestala pít a zvědavě vypoulila oči.
"V tomto prameni, hluboko pod zemí, byl nalezen velmi vzácný druh žábronožky. Takový maličký živočich. Není to pozoruhodné, že je právě zde?"
Paní ztuhla a ruka s otevřenou lahví jí klesla.
"A nemohla bych tu... tedy toho živočicha... omylem vypít?" děsila se předem, velmi nahlas.
Průvodce se na ni mile usmál:
"Ale mohla. Dokonce jste pravděpodobně pár žábronožek právě vypila. Ale nemusíte se ničeho bát. To nepoznáte, protože vám zkrátka protečou mezi zuby."
"..."
"Vždyť říkám - jsou tak maličké!"
A průvodce se bodře zasmál a teta Kateřina zavřela láhev a tiše ji uložila do batohu.
Tohle bylo totiž za celý den to první a poslední, co na ni opravdu udělalo dojem.



Jak se do výběhu volá...

17. května 2012 v 23:43 | Lucka |  Kozy
Jsou události, o kterých se neodvažuji psát hned začerstva jako o hotové věci, neboť nikdy nic nikdo nemá míti za definitivní. Některé novinky chtějí prostě trochu času, aby mohly dozrát a maličko okorat a aby měly za tu dobu možnost ukázat, že stojí na pevných nohou a že se těmto čerstvě upečeným událostem nepodlomí kolena, sotva o nich napíšu a oznámím je veřejně světu.

A protože je tomu již více než týden, mohu zde konečně s trochou jistoty napsat, že máme opět o tři kozy více, přesněji o tři kůzlata, konkrétně a jasně řečeno narodili se Mahuleně tři prťaví kozlíci. Žádné dráma ani dobrodrůžo se letos nekonalo, nikoho jsem neoživovala, ani nekřísila, dokonce ani mléko jsem nesháněla po všech čertech (a že jsem si v mrazáku vytvořila pekelně pěknou zásobičku a také že jsem tentokrát kůzlatům domluvila s prodavačem v ZZN modré z nebe, nic z toho nebylo třeba).
Rozhodně však nemohu napsat, že by mi tato fádnost nějak vadila, právě naopak - pěkně si ji užívám. (Ahoj fádnost!)




Možná to ode mne není hezké, ale já to sem klidně napíšu: kůzlata se rodí tuze krásná a naprosto tupá. To je taky hlavní důvod, proč se o nich zde zmiňuji až po týdnu, neboť teprve nyní nabývám chatrné jistoty, že snad přežijí všechny své sebevražedné pokusy, když už se jim nevydařily doteď.
Pokud se během prvního týdne nestihnou utopit v kbelíku plném vody ani se udusit pod překlopeným kbelíkem prázdným, když všechna kůzlata pochopí, že mléko teče koze z vemene a ne z ocasu a když se nenechají zalehnout, jakmile tento zdroj potravy konečně najdou a když se některé nerozhodne umřít do rána zkrátka jen tak, dalo by se říct, že je napůl vyhráno.

V ten moment nastává okamžik důležitého kroku - kroku z kozího boxu na pastvinu. Ze zvé zkušenosti se nepokouším vypustit kůzlata dříve než ve věku 5-7 dní. Ne že by to nešlo, ovšem úplně maličká kůzlata se chovají trochu jako pacienti s Alzheimerem. Na všechno zírají, každé vyráží úplně jiným (a všechna špatným) směrem a hlavně naprosto ignorují opodál hystericky mečící kozu. Následovat matku je evidentně nad jejich chápání.
Teprve v pěti dnech dostanou mrňavé kozy rozum a jsou schopny se celkem spořádaně přesunout do výběhu.
A to nastalo právě včera...

První den ve výběhu...

...vyžaduje průzkum terénu...

...a taky průzkum kocoura!
("Errrg, jděte k šípku, vy dva...!")

Do výběhu to celkem jde. Kůzlata se nejprve rozhlížejí, pak si dodají odvahy, začnou kolem kozy obíhat kruhy a ty stále zvětšují a zrychlují, až prckové úplně zapomenou, kde jsou. A protože nejlepší je v nejlepším přestat, v tom momentě otevřu ohradu a vedu kozu zase domů. A právě v tomhle jsou všechna mláďata stejná, pochopitelně se jim nechce. Skoro jako bych slyšela notoricky známé:
"A próč? My ještě nechceeem. Ještě chvilkůůů...!"
S kůzlaty je těžká domluva. Obvykle potřebuji jednoho nebo dva pomocníky, abychom ten potěr zahnali zase domů za jejich mámou.

Když pomocníci nejsou, je to těžká věc.

Loni byla zrovna taková kozí pidirodinka ve výběhu, když se nečekaně přihnala bouřka. Vítr začal ohýbat stromy, padaly první kapky, hřmělo, až v uších zaléhalo. Popadla jsem kozu a běžela s ní domů. Myslela jsem si, že i prckové pochopí dramatičnost situace a budou taky spěchat pod střechu. Chyba lávky! Začátek vypadal slibně, neboť směr nabrali dobrý. Pak se ovšem cosi zvrtlo a místo aby zahnuli do boxu ke koze, minula skupinka kůzlat stáj a vydala se do polí. Vyšla jsem tedy za nimi a představovala jsem si, jak je předejdu a zaženu zpět. Koza, zavřená v boxu, zoufale jódlovala do rachotu přicházejících hromů. Nejdřív jsem šla pomalu a kůzlata taky. Když jsem viděla, že to nikam nevede, trochu jsem zrychlila a oni taky. Abych se ocitla před nimi, popoběhla jsem a...oni taky! A to už jsme byli za stájí v lukách.

Říkala jsem si kam až s nimi asi půjdu. Nedalo se říct, že bych o tu procházku zvlášť stála. A vtom konečně bouřka udeřila a byla to taková šupa, až se zem otřásla. Do koz jako když střelí, každá se rozběhla jinam a zmizely mi ve vysoké trávě. Na cestě jsem v momentě zůstala sama jako voják v poli. Začalo pršet, což mé náladě nepřidalo. Vrhla jsem se do porostu, rozhrnujíc traviny rukama, a zmatená kůzlata vyskakovala do výšky jako blechy, až jim uši plandaly. Napadlo mě, že kdyby mě kdosi zdáli pozoroval, bude si myslet, že tam v trávě chytám bílé králíky.
(A možná si pak ten chudák bude opakovat: Ode dneška už nepiju...)



"Ale kdežeee, takhle to vůbec nebylo! To bych o tom musela něco věděěět!"

Koza stará mě umlčela!
Tak pro dnešek tedy dobrou noc!

Vlaštovky staví hnízda

15. května 2012 v 22:55 | Lucka |  Příroda
Vlaštovky přiletěly včas. Každé jaro se pod naší stájí objeví takřka na den přesně ve stejné datum a ani tento rok nebyl vyjímkou. Úterý 24.4. nemohlo nikoho nechat na pochybách, že naši letní nájemníci jsou zpět. Pokud by snad někdo přehlédl černé šipky, vířící bleskem kolem stáje, musel by být úplně hluchý, aby je alespoň neslyšel. Vlaštovky totiž při svém návratu nadělají nějakého rámusu! Na pět měsíců teď zapomenou na Afriku a usadí se pod naší střechou.


Když se proletí a svým křikem dají všem kolem (a zejména mouchám) dostatečně hlasitě najevo, že od nynějška je třeba s jejich rozvětvenou ptačí rodinou počítat, když se pozdraví s ostatním ptactvem, zvířectvem a taky navzájem, začnou kontrolovat stav svých přezimovaných hnízd. Nevím, jak to mají loňská mláďata, která zde vlastně ještě žádné hnízdo oficiálně nemají, ale kontrolují zkrátka všichni a všechno. A když je konečně zaevidováno a zrekapitulováno, každý pár se usadí u jedné hliněné stavbičky a pustí se do oprav. Mladí ne, mladí se buď ujmou nějaké vysloužilé ruiny, kterou musí svépomocí zrekonstruovat, nebo si najdou volné místo a začínají plácat hnízdo od začátku.


Na vlaštovčí hnízdo je třeba spousta hlíny. Vlaštovky ji sbírají kde mohou, míchají ji se slinami a tvoří a tvoří. Když je v blízkosti řádně zavlažovaný záhonek, práce je o moc jednodušší. Přemýšlela jsem, kde berou vlaštovky na hnízdo mustr, ale pak mi došlo, že to vlastně není tak moc složité. Vlaštovka se usadí na základ budoucí stavby a hliněné kuličky lepí tak akorát kolem sebe, aby se jí zkrátka sedělo pohodlně.


A aby se zdivo správně pojilo, je třeba zakomponovat ještě nějaké to seno nebo trávu. Ale vlaštovky na těchto stavebních komponentech striktně nelpí. Hodí se i slabá větvička, kousek plastu nebo provázek z balíku. Není žádným překvapením, když vlaštovky kdesi ve výběhu naleznou a použijí ztracenou koňskou žíni a ta pak z hotového hnízda visí k dolů zemi jako dlouhé fousy.


No a když je vše hotovo, vlaštovky zasednou a nastane krátké období zdánlivého klidu.
To však jen do okamžiku než se vylíhnou první mláďata...

Pokračování ZDE.

Potápěč

14. května 2012 v 16:00 | Lucka |  Perličky a vtípky
Mateřská školka byla v bazénu na plavání. A protože Vašík je ve vodě stále až nadmíru na sebe opatrný, čekala jsem s napětím, jaké dojmy si domů přinese. Vrátil se s radostným úsměvem na tváři.
"Tak co, Vašíku, jaká byla voda?"
"Bylo to dobrý...a mami, já jsem dneska normálně plaval!"
(Nadšený výraz v obličeji.)
"Plaval? A sám?"
"Jo! S destičkou a taky s plavací vestou. A představ si, že jsem se fakt i POTOPIL POD VODU!"
(Vítězné narovnání, vysunutá brada.)
"Fakt?"
"Fakt! TŘIKRÁT!"
(Mává mi před nosem nataženou rukou a nadšeně ukazuje tři prsty.)
"Byl jsem úplně jako potápěč!"
Nevycházím z údivu.
"Aha. No...a to TŘIKRÁT bylo schválně, nebo omylem?"
(Šklebík.)
"Omylem..."


Vyfoť si svůj chlívek!

7. května 2012 v 16:13 | Lucka |  Co mě ještě baví
POZOR - soutěž na konci článku!

Ja již možná někteří vědí, v tomto ročním období přichází vždy na řadu několik pravidelných činností, mezi které se řadí i jarní udržba koňského a kozího bydlení. A protože ani tento tok není vyjímkou, namíchala jsem v minulých dnech kbelík vápna, oprášila letitou malířskou štětku (safra, jak dlouho už si říkám, že si do příště si musím opatřit novou) a pustila jsem se do bílení stěn kozího boxu. Mám ráda práci, která je vidět, a to se o malování zašedlých zdí rozhodně říci dá.

Když kozí chlívek konečně prokoukl, přišel na řadu zlatý hřeb. Stejně jako loni vzaly další výmalbu stěn do rukou děti s barevnými křídami. Rozdíl byl pouze v tom, že v prošlém roce měly děti k práci abych tak řekla volný prostor, zatímco letos ho musely sdílet s kozou, neboť venku začalo nečekaně vydatně pršet.

Začátek akce - důležitá je správná kompozice

Koza Mahulena byla poněkud překvapená, cože se to v jejím bydlení děje a chvíli možná i uvažovala o tom, že měla raději zůstat venku na dešti. Ale pak si řekla kdy se jí to znova povede, koukat řemeslníkům rovnou pod ruce, a tak nikam nešla a jen vše v tichosti a bedlivě sledovala. (Teda skoro - v jednom okamžiku ji napadlo sežrat dětem křídy, ale o tom teď psát nechci.)

Co to...?

A toto...?

Ááááách...!

A zde se právě dostáváme k tomu hlavnímu, co jsem dnes chtěla otevřít a uvést...

Soutěž
Vyfoť si svůj chlívek

Dnešním dnem otevírám tuto zcela novou fotosoutěž s názvem Vyfoť si svůj chlívek. Je to snadné, fotíme věc, kterou má doma každý (a pokud ne, je to věc k zamyšlení). Někdo disponuje třeba jen malým chlívečkem, další má doma chlívek, a někdo vyfotí třeba rovnou velký chlív.

Pravidla soutěže:
1. Fotíme pouze vlastní chlívek. Pokud se zjistí, že někdo poslal do soutěže chlívek někoho jiného, bude ze soutěže automaticky diskvalifikován.
2. Do soutěže se přijímají pouze fotografie chlívků bez digitální a jiné úpravy.
3. Soutěžící čestně prohlašuje, že se fotka jeho chlívku neúčastní současně jiné fotografické soutěže.
4. Ze soutěže jsou vyloučeny chlívky zahraniční, zaslaná fotografie musí mít status "český chlívek" (tzv. "Czech Shed").
5. Zasláním fotografie do soutěže soutěžící automaticky souhlasí s jejím zveřejněním.
6. Organizátor soutěže (já) je pochopitelně vyloučen z účasti v soutěži. (Rozuměj: Vylučuji se.)

Soutěžní fotografie můžete posílat od této chvíle do 20.5.2012 na adresu:
Valentinatereskovova@seznam.cz
Do názvu mailu uveďte heslo "Chlívek", ať je v tom pořádek.
Po zmíněném datu uzávěrky bude následovat Velký boj a vítězná fotografie bude veřejně oceněna.
Foťe, těším se na Vaše snímky!


Žádný cyklista z nebe nespadl

4. května 2012 v 10:29 | Lucka |  Děti
Tak máme nového cyklistu.
Jak každý jistě uzná, přechod ze čtyř ke dvěma kolečkům je důležitý mezník v životě každého dítěte. A tato cesta bývá někdy trnitá nejen pro dítko samé, ale mnohdy také pro jeho rodiče.
Upřímně řečeno, pokud si vzpomenu na své sportovní začátky, rozhodně nemohu od svých potomků čekat zázraky. Tehdy jsem celou věc viděla prostě. Dokud jsem měla u svého kola kolečka, bylo všechno v pořádku. V momentě, kdy se rodičové rozhodli mi tyto cyklistické berličky odstranit, začala jsem svůj malý bicykl považovat za nepřítele a od té chvíle jsem se mu cíleně vyhýbala. Neviděla jsem jediný důvod k tomu, abych na tu věc sedla a spadla. A tak mé kolo stálo na ulici opuštěné, nebo na něj ve sklepě padal prach. A to bylo mým rodičům pochopitelně trnem v oku, takže se do celé věci náležitě vložili a začalo dlouhé období přemlouvání, řevu, slibování, řevu, vyhrožování, řevu, rozličných hysterických scének a řevu. Ale musím uznat, že nebýt tohoto drsného životního období, možná bych doteď po ulici kolo pouze tlačila, nebo bych ho nechávala kdesi opřené a pohybovala bych se dodnes jenom pěšky.

Je zajímavé sledovat, kterak jsou některé děti schopny ovládat kolo již od věku tří let, zatímco jiné (ty naše) zřejmě postrádají k této činnosti genetické vlohy. Já osobně dodnes nechápu, kde se v tom prckovi vezme odvaha (nebo ztřeštěnost) sednout si poprvé na jednostopé vozidlo, dát nohy na šlapky a spustit se z kopce dolů. A je pro mne naprostou záhadou, kde se ta odvaha (nebo ztřeštěnost) vezme v jeho rodiči! Naše děti zmíněnou odvahu hledaly dlouho a já ji, ačkoli cyklista, nenašla dosud.

Jedno je jisté. Chce to styl.
Jak jsem si všimla na našem malém vzorku, co dítko, to styl jemu podobný.
Když jsme sundali kolečka našemu nejstaršímu synkovi, ten tehdy dost remcal, ale nakonec způsobem jemu vlastním vytáhl kolo na ulici, sedl na něj a nic. Nešlo to, pochopitelně. Začala jsem tedy polopaticky vysvětlovat základní principy jízdy na kole a nabídla jsem pomocnou ruku s možností eliminace pádu v případě synkovy nerovnováhy. S odezvou jsem se však nesetkala, spíš naopak.
"Nemluvit, nešahat...já sám!"
Ač mi to bylo zcela proti srsti, nakonec jsem ho v tom nechala. Ale byl to zkrátka jeho styl, proto to fungovalo. Dva dny se plácal po ulici s nohama na zemi jako žába a my nad tím kroutili hlavami a pak se zkrátka z ničeho nic rozjel a v tu ránu z něj byl cyklista a hotovo.

To bratránek Ondra zvoli styl zcela jiný, ovšem opět naprosto originální. Teta mu přistavila na ulici kolo, Ondra na něj tehdy sedl a teta řekla:
"Jeď! A musíš šlapat!"
A Ondra jel. Ale nešlapal, takže když kolo dojelo setrvačností svých pár metrů, zkrátka se zastavilo a hrclo s sebou na bok. A Ondra s ním s nohama na šlapkách.
A teta volala:
"Říkala jsem ti, že máš šlapat!"
Ondra se vymotal z kola, beze slova vyskočil jako gumový panáček, postavil stroj, nasedl, ujel dalších pár metrů a prásk, situace se opakovala. No a takhle s sebou mlátil tak dlouho, dokud jednoho dne nezjistil, že má šlapat.
A byl z něj rázem cyklista.

Je to čtrnáct dní, kdy jsme sundali kolečka Vašíkovi. Bylo to na jeho žádost. Přece všichni kluci jezdí bez koleček, tak pryč s nimi, jinak kamarády na kole nikdy nedožene. Demontáž byla dílem okamžiku. Pak nastal drsný moment zjištění, že takto upravené kolo nemá stabilitu tříkolky.
"Nejede to!", volal Vašík se slzou na krajíčku, "Drž mě!"
A tak jsem ho chytila za límec u bundy a kráčela s ním. Tam, zpátky, tam a zpátky. Bylo jasné, že tímto tempem se na kole jezdit nedá.
"Musíš víc šlapat! Jeď rychleji!"
"Já nechci jet rychleji! Drž mě!" skučel synek a mlátil s řídítky zprava doleva. Po dlouhé snaze a přemlouvání mi pomalu docházela trpělivost.
"Tímhle tempem ti to kolo nepojede nikdy!" řekla jsem naposled a strčila jsem mu do zad, aby se synek konečně trochu rozjel.
Nastalo malé peklo. Kolo se opravdu rozjelo, čímž jsem já musela přejít do poklusu, držíc pravou rukou stále synkův límec a levou rukou kontrolujíc řídítka, která se pořád stáčela kamsi do příkopu.
S nabytým tempem začal synek řvát jako by mu na hlavě hořely vlasy a rezignovaně sundaval nohy ze šlapek, které pak mlátily do lýtek nejen jeho, ale i mě a při tom brzdil chodidly o zem, což za námi zvedalo oblaka prachu a vytvářelo nedůstojné kouřové efekty.
"Co tady řvete?" vyběhla na ulici babička, když už naše představení trvalo příliš dlouho.
Nedokázala jsem jí odpovědět, neboť jsem právě chytala druhý dech. Ale snad to ani nebylo třeba.

Druhý den Vašík na kolo nechtěl. Přemluvila jsem ho se slibem párku v rohlíku (děti naštěstí nekladou přemrštěné požadavky). Sedl na kolo a...jel. Normálně jel, šlapal, řídil, jen trval na tom, že ho budu pořád držet za bundu. Jestli včera bylo peklo, pak tento den nemá adekvátní superlativ. Vašík jezdil opravdu rychle, takže já jsem přešla z klusu do cvalu. Řvát nepřestal.
"Drž měěěě!!!Nepouštěj mě nebo spadnůůůůůů!!!"
Navíc objevil brzdu, takže občas znenadání zastavil letmým smykem a já držíc jeho bundu měla co dělat, abych neletěla taky, popřípadě neletěla se synkem v ruce, takže jsem celou situaci kryla prapodivnými pohyby.

No a další den šla s Vašíkem jezdit teta.
"Co šílíš? ", řekla mi, když se vrátili, "Vašík normálně sám jezdí."
A bylo to.
Je z něj cyklista a já u toho ani nebyla.
Ale nestěžuju si.
Jsem opravdu ráda, že mu to konečně šlape.


(Obr.: Národní technické muzeum)