Za trilobity s tetou Kateřinou

21. května 2012 v 22:58 | Lucka |  Cesty
Tuto neděli jsme se již podruhé zúčastnili výpravy za trilobity, kterou organizovalo berounské museum. Jak taková akce probíhá, to jsem již popisovala ve svém dávném článku. Děti vybavíma baťůžky a kladívky, v hodinu H se sejdeme s výpravou V na místě M a jde se a je se až do bodu B, kde se vrháme na kamení a veškeré šutryvo, abychom nalezli zlomek čehosi, co by se dalo při troše fantazie identifikovat jako zkamenělina.

Počasí nám tentokrát vyšlo jako na objednávku, ovšem potíž se ukázala někde zcela jinde:
1. Zapomněla jsem doma foťák. Radši mi měly ruce upadnout, když jsem balila ruksak na neděli. Musela jsem mít v hlavě úplně prázdno, jinak si tuto katastrofu nedovedu vysvětlit.
2. Na výpravu s námi vyrazila teta Kateřina.

Ta osoba mi byla podezřelá již při výstupu z vlaku. Není nic divného, že se na těchto výpravách setkáváme se stále stejnými tvářemi. Scházejí se zde prakticky stejní podivní lidé, na sobě stejné oblečení, na zádech batoh a na něm ošoupané kladívko. To, co stálo tuhle neděli na nástupišti v místě M, se vymykalo všem mým divokým představám. Když to promluvilo, bylo jasno. Šla s námi teta Kateřina, která si sem jen tak odskočila z filmu Saturnin.




Nejprve jsem si myslela, že si osoba jen spletla výpravu. Když však kráčela s naším průvodem stále dál a dál, musela jsem se smířit se skutečností a jen jsem si v duchu říkala, jak daleko je asi podivná figura schopna dojít.
Tetu Kateřinu jsem však (tak jako mnozí přede mnou) hluboce podcenila. Nejenže výpravu neopouštěla, ale postupně jsem nabývala dojmu, že na konci cesty povede zástup ona sama.

Při první zastávce obstoupil poznáníchtivý zástup vedoucího výpravy (který zcela mimochodem hovořil jako kniha) a my jsme naše nejmenší děti posadili opodál na lavičku. Vše by bylo idylické, kdyby se na zmíněnou lavičku neusadila taky teta Kateřina. Sedla si, natáhla krk, jenže místo výkladu slyšela jen švitoření Vašíka a Kačenky.
"Děti, buďte zticha!" promluvila velitelsky k prckům svou charakteristickou fistulí. Nemělo to smysl. Vašík zrovna nahlas řešil systém otevírání obalu sušenky a Kačka bez obalu vysvětlovala, kam bude později třeba papírek vyhodit.
Teta Kateřina si na lavičce poposedla, aby lépe slyšela, což nepomohlo.
"Ty děti tady, to je opravdu hrůza! Já tedy vůbec nic neslyším!" Zakroutila krkem a promluvila tak, že překřičela i Kačenky teorii skrytého odpadkového koše.
"A kde jsou rodiče? Mají tyto děti vůbec rodiče?" pokračovala svým jasným zpěvavým hlasem.
Mohla bych odpovědět, že výprava s sebou tentokrát dobročinně vede dva sirotky, ale rozhodla jsem se rozhořčenou paní nedráždit.

Jak jsme postupovali dál, zjišťovali jsme, že teta Kateřina má skryté vlohy. Jednalo se zejména o talent pro vstupování do výkladu s naprosto pitomými otázkami. Nutno dodat, že teta Kateřina si na ně taktéž sama odpovídala.
Má číše trpělivosti přetekla když paní chytla za loket Honzíka, který kolem ní spěchal se sušenkami za Ondrou, a zatřepala s ním: : "Kluku, kam letíš, prosím tě?"
Chvilku jsem přemýšlela, jestli by nebylo nejlepší bacit ji hned na místě paleontologickým kladívkem.
Ale zatnula jsem zuby a rozhodla se vyčkat na svou příležitost ke smeči. A nemusela jsem čekat dlouho.

Na příští zastávce se teta Kateřina přihlásila s dalším dotazem k tématu. Uprostřed výkladu o usazených horninách zamávala nad hlavou rukama a zapištěla:
"Pane vedoucí, haló, jsou tady klíšťata?"
A protože byl pan vedoucí zaneprázdněn, odpověděla jsem jí zcela mimochodem sama:
"Tady?...Strašně!"
Aniž bych cokoli tušila, v ten moment se před ní postavil Honzík, zvedl ruce jako prehistorický medvěd a pokračoval:
"Jo. Jsou tu všude. A jsou hrozně krvežíznivý!"
A aby toho nebylo málo, jakési děcko (které nejspíš ještě vůbec neumělo počítat) dodalo:
"Já jsem si jich odtud minule přinesl domů dvacet..."

Ale nebyla to klíšťata, kdo nám po celou dobu krvežíznivě pil krev. Vedoucí výpravy zachovával chladný klid, za což jsem ho obdivovala. V závěru pouti se mi však dostalo nádherného zadostiučinění, které mě zlomilo doslova jak se říká "do kolen".

Došli jsme do Svatého Jána až ke studánce. Pramínek tu prýští z pumpy ovládané tlačítkem. Tlačítko jak jinak okamžitě obsadily děti a pochopitelně byly ihned diktátorsky vypoklonkovány tetou Kateřinou. Nabrala si plnou láhev.
"Pane vedoucí, je ta voda kontrolovaně pitná?" nesla se fistule Jánem.
"Jistě, paní,..velmi důkladně kontrolovaně."
A paní slastně popíjela z láhve.
"Dokonce tak kontrolovaně, že se zjistila jedna neobvyklá zajímavost."
Teta Kateřina přestala pít a zvědavě vypoulila oči.
"V tomto prameni, hluboko pod zemí, byl nalezen velmi vzácný druh žábronožky. Takový maličký živočich. Není to pozoruhodné, že je právě zde?"
Paní ztuhla a ruka s otevřenou lahví jí klesla.
"A nemohla bych tu... tedy toho živočicha... omylem vypít?" děsila se předem, velmi nahlas.
Průvodce se na ni mile usmál:
"Ale mohla. Dokonce jste pravděpodobně pár žábronožek právě vypila. Ale nemusíte se ničeho bát. To nepoznáte, protože vám zkrátka protečou mezi zuby."
"..."
"Vždyť říkám - jsou tak maličké!"
A průvodce se bodře zasmál a teta Kateřina zavřela láhev a tiše ji uložila do batohu.
Tohle bylo totiž za celý den to první a poslední, co na ni opravdu udělalo dojem.


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 AjA AjA | Web | 21. května 2012 v 23:17 | Reagovat

:))))))))

vyborna pani :)))

a ja se nachystam na popis toho, jak Ondrova prateta dostala k padesatinam parecek kozlatek.... sve v tom hraje dira, repka, provaz a dva pstrosi...

2 m. m. | Web | 21. května 2012 v 23:33 | Reagovat

Já to úplně vidim :D Jsem ráda, že na takové lidi aspoň někdy čeká odplata. Člověk se v tom životě zase tolika happy endů nedočká :)

3 Daniel Hloušek Daniel Hloušek | E-mail | Web | 22. května 2012 v 0:08 | Reagovat

Co se týče scénky, báječné. Miluji Saturnina. :D

4 Jobe Jobe | Web | 22. května 2012 v 6:58 | Reagovat

Vždycky jsem si myslel, že teta Kateřina hraje v Saturninovi sama sebe... :-) Ten Jirotka, když psal román, nutně musel znát někoho z jejích předků. :-D

5 Čerf Čerf | Web | 22. května 2012 v 8:06 | Reagovat

Žebernatky, klíšťata... Život je prostě neustálý boj! :-) Takové tety Kateřiny mě dokáží rozžhavit do červena a pak odhazuji svou nevěrohodnou masku gentlemana a zjišťuji, že znám i slova, která bych do sebe nikdy neřekl :-).

6 Naďa Naďa | Web | 23. května 2012 v 10:28 | Reagovat

Jucharajda, úplně jsem slyšela tetu Kateřinu nahlas, tak sugestivně jsi to napsala. Její hlas se rozléhal u mě v pokoji :-))))

7 Lucka Lucka | 23. května 2012 v 12:30 | Reagovat

[1]: Pro příště - zkusila bych Jarka přistavit poblíž řepkového pole. Bude-li dostatečně řvát, je pravděpodobné, že k němu brzy z pole přiběhne řvát i Karlička. Tedy...možná. :-?
[2]: Nezabila jsem ji - tedy happy end! :-)
[3]:[4]: Já mám obavu, že Jirotkova teta Kateřina je prototyp. Možná jich bude celkem dost. 8-O
[5]: Mou výhodou je, že já žádnou masku gentlemana nemám. Ale měla jsem v rukávu skryté eso - krátkou parazitologickou vložku - ale nebylo ji střeba. 8-)
[6]: Probůh! Tak to je mi tě líto! :-(  :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.