Červen 2012

O Berounce a porcelánu

30. června 2012 v 21:34 | Lucka |  Cesty
Když jsem v nedávném článku psala o dětech a o Testu přežití v souvislosti s nimi, tehdy mnohému čtenáři jistě došlo, že se jednalo o nadsázku a o pouhopouhou dětskou hru. Nicméně každá hra jednou skončí a na řadu přijde drsná realita. A to se právě stalo v týdnu minulém, kdy jsme naše dítka a psa kolektivně vytáhli na několik dní do lodí na Berounku.

Nedá se říct, že by se (vyjma psa Sama) plavily poprvé. V minulých létech jsme děti již několikrát zkusmo svezli v nafukovacím člunu, tehdy se však jednalo o velmi zkrácenou verzi celé akce (tzv. vodácké demo). Součástí loňské výpravy bylo seznámit dítka se základními pilíři vodácké encyklopedie aneb těžko na cvičišti, lehko na bojišti, přežije jen nejsilnější a strašpytle do pytle. K tomu třeba dodat, že domů jsme se vrátili všichni.

Letošní akce zahrnovala však důležitou změnu - Honzík s Ondrou se tentokrát jen tak nepovezou, nýbrž budou v pozici háčků pádlovat o sto šest. Honzík (v lodi s tatínkem) držel pádlo v ruce poprvé. Zato Ondra (posádka s tetou Helčou), který již načerpal pár znalostí z turistického oddílu Bobr, zasedl do lodi jako profík. Již po pár metrech si začal v kanoi stoupat a rozhlížet se, zatímco my, drsňáci, teprve vyvažovali loď a chytali na vodě balanc.

Já a strejda Milan jsme vezli Vašíka s Kačenkou, neboli porcelán. (Vašík měl sice k dispozici maličké pádlíčko, kterým cestou šťouchal do vody, za pádlování to však nejsem ochotna považovat ani ve snu.) Nad zvláštním názvem nepádlující posádky jsem si již párkrát bezvýsledně lámala hlavu. A proč se tomuto živému nákladu říká právě porcelán, to mi došlo právě letos.
Ono je to totiž tak, že kdybych si do lodi naložila starodávný (a cenný) servis po babičce a kdybych ty malované talíře a omáčníčky převážela mezi kameny od jezu k jezu, jela bych úplně stejným stylem, jako když jsem před pár dny vezla Vašíka s Kačenkou, tedy jela bych jako s hnojem. Kdo veze porcelán je brzda. Kdybychom pluli se strejdou sami, nelámala bych si hlavu nad každým proudíkem a šutříkem, neboť kdo se má vyklopit, vyklopí se. Jenže komu by se chtělo vymáchat porcelán?


Porcelán - Vašík, Kačka, Sam a králíček

Posádka A a posádka B

Cestování poslední týden před prázdninami má jednu obrovskou výhodu - nikde nikdo. Kempy jsme měli pro sebe, přilehlé hospůdky taky. Ovšem tyto restaurace jsme navštěvovali pouze pro zpestření (a taky abychom potěšili touto dobou nerentabilní majitele), neboť jsme si s sebou vezli proviantu jak pro regiment a tatínek se dostatečně zasloužil o to, aby byl kotlík stále plný. Děti měly nové ešusky a Ondra si ten svůj tak oblíbil, že si ho nesl i k jídlu do turistické restaurace.

Ondra: Vodácký čaj chutná nejlépe z ešusu.

Noci byly chladné, ovšem my máme teplé prádlo. Určitou nevýhodou by se mohlo zdáti být to, že my čtyři (Sama nepočítaje) disponujeme pouze třímístným stanem. Naštěstí tatínek to vyřešil za nás a sice tím, že spal (dobrovolně) u ohně pod širákem (no, ne tak docela - k dispozici měl kus igelitové plachty). Pejsek Sam po první noci venku ocenil toto tatínkovo ležení a další dny už nocoval výhradně u něj ve spacáku.
Na Horní Berounce v noci houkají sovy, kvákají žáby a békají srnci. Občas nad hlavou nocí cosi opeřeného proletí a v řece sem tam plácne ryba. Kdo má nevalné spaní a bujnou fantazii, užije si až až.

Noc...

...u Berounky

Zato když se vydaří ráno, je na co koukat. Stojí zato si kvůli tomu přivstat - a to není problém, protože okolní ptactvo řve jako o život již od velmi časného jitra. U vody je slastný klid, sluníčko pomalu vystupuje nad obzor a z řeky stoupá pára.

Ráno v 6.00 hodin...

...je řeka jak malovaná

Nakonec se ještě musím zmínit o teorii, která během naší výpravy zaznamenala značný otřes. Konkrétně se jedná o systém nejslabšího článku řetězu, který mám v oblibě odhadnout hned zpočátku a v následujících krocích si na tento slabý článek vždy dát obzvláště pozor. V případě naší výpravy jsem předpokládala, že tímto článkem bude naše posádka s porcelánem (a taky byla).
Jenže jak se ukázalo, výše uvedená teorie není stáloplatná a někdy se stane, že dokonce teorie přestane platit úplně. A když teorie selže, stane se, že tam, kde bez potíží proplujeme my s porcelánem i teta s Ondrou, rupne to úplně nejsilnější kolo řetězu - tedy tatínek s Honzíkem - a potopí loď pod jezíkem, kde je vody sotva po pás.

Ale konec dobrý, všechno dobré. Nakonec jsme všichni zdárně dopluli do Skyryjí, kde si děti koupily zaslouženou zmrzlinu. Však se na ni taky těšily!

Cílové foto

Svačinka, jakou nezná maminka

17. června 2012 v 23:43 | Lucka |  Honzík *02
"Pojďte do kuchyně, udělám vám svačinu." oznámila jsem dětem a připravila na stůl dva krajíce k namazání. Než se však synci usadili a než jsem si stačila srovnat v hlavě co dalšího budu ke svému kulinařaní potřebovat, vrzly dveře.
"Nasekala jsem trávu - je to potřeba naložit hned, než to zvadne!" volala zdola babička, takže mi bylo v momentě jasné, že chleba budu muset odložit na později. Prozatím jsem tedy zanechala děti v kuchyni a spěchala za krmením pro koně. Sotva jsem se obula, doběhl mě u vchodu Vašík:
"Já chci jít s tebou!" hlásil. Nebyla jsem proti.

Zajeli jsme s traktorem na louku a zanedlouho už jsme mířili zpět s valníčkem trávy. Vašík běžel napřed. Před stájí synek zabočil k políčku s hráškem, neboť věděl, že zelené kuličky jsou tak právě akorát. Usadil se k porostu a začal hodovat. Abych pravdu řekla, docela jsem na slibovanou svačinu zapomněla.

Když jsme pod stájí vytahovali trávu z vozíku, otevřely se dveře domu. Vyšel z nich Honzík a téměř obřadným krokem mířil po cestě z kopce dolů k nám. Dlaně držel nad hlavou v pozici indické tanečnice. Nemusela jsem dlouho přemýšlet proč - v každé ruce nesl namazaný krajíc chleba.
"Svačina!!!" volal.
"Mami, víš to, že doma vůbec nemáme mazací sýr?" zeptal se mě s drobnou výčitkou v hlase, jakmile došel až k traktoru. Podívala jsem se na chleby. Každý byl pečlivě, velmi silně namazán. Bílá vrstva mohla místy dosahovat až k síle jednoho centimetru.
"No...ale když nemáme sýr, číms ten krájíc tedy vlastně natřel?"
"Přece máslem!" hlaholil vítězně. "Akorát bys asi měla vědět, že teď už doma nemáme ani to máslo."
Slovo se mi vzpříčilo v hrdle.
"Ale...vždyť je to nějaké zelené...?" zírala jsem dál na synkův výtvor a snažila se čichem zjistit nezjistitelné.
"To je právě to nejlepší! Vypůjčil jsem si to od tebe z toho fůšku, kde máš skleničky se sušenými bylinkami. Na to bys nepřišla - to posypané voňavé navrch je totiž kopr! Miluju kopr!"
Synek miluje kopr?
Zůstala jsem tam nevěřícně stát s očima navrch hlavy.
Potom znovu zvedl plné ruce do výšky a tanečním krokrem zamířil k políčku za Vašíkem.

Seděli mezi zelenými šlahouny, jedli svačinu, kterou prokládali kuličkami hrášku, oba spokojeně pomlaskávali a střídali se v rozkošnickém:
"Ááách - to je ale dobrota!"

Druhý den jsem šla připravit řízky.
Na stole kopr, ve dřezu kopr, ne zemi kopr.
Nakrájím maso, vyndám slánku - a sůl nikde! Měla jsem v plánu ji koupit, ale přece to tak nespěchalo, v nádobce jí ještě včera bylo poměrně dost. Pojala jsem podezření...
"Honzíku, jestlipak jsi včera ty vaše chleby taky solil?"
"No jistě! Na každý krajíc jsem dal jednu lžičku soli. Pak jí v té slánce ještě trochu zbylo, ale bylo to tak málo, že jsem to na ty chleby nakonec vysypal všechno.
Aha...my teď asi nemáme sůl, že jo?"
Některé věci chápe synek rychle, ale bohužel pozdě. A mně zas s odstupem napadlo, o kolik jsem včera přišla, když jsem Honzíkovu úžasnou svačinku ani neochutnala.

Douška na konec:
Honzík chleba beze zbytku snědl. Vašík spořádal polovinu krajíce a druhou polovinu zapomněl na židličce, kam se během svačiny odešel převléknout.
To byla jistě voda na mlýn našeho pejska Sama. Cokoli se na pár minut nestřeženě odloží kamsi, je okamžitě a střelhbitě jeho a v něm.
Ale tentokrát vás musím zklamat.
Koprový půlkrajíc tam ležel až do rána a nesežral ho nikdo.
Ani pes.




O svérázné šnečí povaze

15. června 2012 v 15:56 | Lucka |  Ostatní havěť
Je to už skoro tři roky, kdy jsem si pořídila tři africké šnečky. Netrvalo dlouho, ze šněčků vyrostli šneci a pak maxišneci. Pokud mohu celou věc shrnout, soužití s nimi je docela příjemné, tedy pokud zrovna naprchnou ze své ubikace a nesežerou na útěku cosi důležitého (třeba poukázku na 500 Kč, tu oni nejradši).

Ale jak jde čas, je jasné, že nic netrvá věčně, ani život měkkýšův ne. Můj první šnek odešel z tohoto světa smrtí neslavnou a sice sebevraždou skokem z výšky. Mnozí se teď jistě ptají jak je toto možné, neboť je těžké skákajícího šneka si vůbec představit. Možné to je. Rozdíl je ten, že zatímco u člověka bývá fatální pád na hlavu, šnek před svým tragickým koncem většnou letí na budku. V konečné podstatě v tom však není rozdíl. Pokud se nešťastník rozhodne skoncovat se svým bytím, nikdo na světě mu nezabrání.

Druhý šnek mě opustil nedlouho poté. Příčinu jeho skonu jsem dosud uspokojivě nevysvětlila. Jednoho dne se zkrátka navečeřel a ráno už se neprobudil. O důvodu se dá dlouze spekulovat. Může šnek zemřít steskem?

A konečně se dostáváme ke třetímu bratrovi (a zároveň i sestře). Poslední Mohykán rostl dál jako z vody, takže nakonec zaplnil viditelnou část terárka. Už nemělo smysl stavět tam kreativně naaranžované dekorace, protože šnek tyto kulisy přes noc zporážel a popřevracel, takže to u něj každé ráno vypadalo jako po hospodské bitce.
Jednoho dne, bylo to někdy kolem Velikonoc, jsem si všimla, že nedojedl večeři. To bylo divné. Ale řekla jsem si, že mu třeba nešmakovala vybraná zelenina a vyměnila jsem ji za jinou. Párkrát si kousl, pak zalezl do domečku a zůstal tam celý den (tedy, pokud bychom to vzali do detailu - šnek je vlastně v domečku pořád, i když tam zrovna není, on to totiž jinak neumí, ale pozorný čtenář rozumí). Bylo jasné, že není ve své kůži. A pak už to šlo z kopce. Občas šnek ohryzal okurku, ale většinou zůstávala večeře tam, kam jsem ji položila. Nakonec přestal vycházet ven úplně (o šnekovi můžeme klidně napsat, že vychází - má na to přece jednu nohu).
Tak jsem si řekla, že to je konec. Občas jsem seschlou zeleninu vyměnila, ovšem bez odezvy a tak tam ten domeček ležel bez pohybu pár týdnů.

Konečně jsem se rozhodla terárko definitivně odstranit z police a s ním i šnečí ulitu. Vyšla jsem s tím vším ven, vyndala domeček a poznala jsem, že není prázdný. Při bližším průzkumu jsem viděla, že poslední Mohykán se v ulitě zavíčkoval a tím pádem přestalo být zcela jasné, je-li doopravdy po smrti. Vynaložila jsem značné úsilí, čímž se mi podařílo část zátky odstranit a zjistila jsem, že zcela vzadu v domečku (pravděpodobně v prádelně nebo ve spíži majitele) se krčí normální šnečí tělo.

Nevyhodila jsem ho. Umyla jsem ulitu i terárko a vše zanechala před domem. Očekávala jsem, že šnek bude zvědavý, cože se to venku děje a vystrčí hlavu nebo aspoň nohu, tedy pokud ještě žije. Ale nestalo se vůbec nic. Domeček tam ležel úplně stejně za hodinu, za dvě, nepohnul se ani druhý ani třetí den.
Vzdala jsem to.

Pár dní nato šla kolem Kačenka. Uviděla terárko na neobvyklém místě, došla k němu, odklopila víko a po jeho spodku lezl obrovský šnek. Kačenka se vyděsila a odhodila šneka i se dřevem.
Ale naštěstí tu byla ještě teta, která vrátila zmrtvýchvstalého měkkýše do jeho domova. Potom šla za mnou a hlásila:
"Mám dojem, že se ti ten šnek, cos ho vyhodila, právě probudil!"

A teď mi to někdo vysvětlete.
On si zkrátka na Velikonoce schrupnul a zaspal až do prázdnin?
Nebo ho trápil splín a nechtěl se pár měsíců podívat na svět?
Nebo si poplet roční doby a zjara se nám zazimoval? (Pravda je, že netuším, jak a kdy zimují afričtí šneci.)
Nebo si ze mě zkrátka udělal srandu?
V tom případě je třeba dát si příště na šnečí humor pozor, aby nebyl vtipálek hozen do popelnice dřív, než vyzní pointa vtipu.
A nebo...nevím.

Poslední Mohykán na své jarně - červnové procházce

Den dětí - Test přežití

7. června 2012 v 23:55 | Lucka |  Děti
V máji bylo jako v ráji, měsíc se odporoučel do dějin a s přicházejícím červnem nastalo každoroční plánování Dětského dnu. Organizujeme tuto akci pro naše přátele již poněkolikáté, takže bychom za tu dobu měli mít vše dobře zvládnuté a jak se říká na háku. Naneštěstí opak je pravdou.

Opět jsme si strejda a já (nepoučitelná) rozdělili úlohy - já připravím bojovku a strejda se postará o večerní divadýlko. A stejně jako loni jsem s bojovkou bojovala skoro celý den, než se mi dílo zdálo být dokonalým a strejda se na divadýlko z vysoka vykašlal (promiň, strejdo, ale je to tak) a papírové herce naháněl doslova za minutu dvanáct po všech koutech a s odřenýma ušima.

Bojovku jsem nazvala vzletně Test přežití. To sice ihned zaujalo větší děti, na druhou stranu ovšem akutně hrozilo, že nám už při sdělení názvu několik prcků z akce dezertuje. Naštěstí se tak nestalo, neboť i těm nejmenším rychle došlo, že pokud se adventůry nezúčastní, budou mít z konečného dělení pokladu velké kulové.

Na startu se nám sešlo celkem jedenáct dětí rozličného věku.Vytvořit tři skupiny přibližně stejné úrovně byl hned zpočátku poněkud oříšek. Nakonec to dopadlo tak, že jsme nejmenší děti rozdělili mezi družstva A a B, neboť zde byli kapitáni, kterým jsem důvěřovala, že malé prcky po cestě nepoztrácí. Poslední skupinu C tvořili tři hoši od Bobří řeky o kterých jsem byla přesvědčena, že se za pokladem poženou jak honící psi a u kterých byla na místě obava, že by zdržující prťata nejspíš nechali kdesi napospas vlkům.

Na obrázku skupina A právě loví z jezírka loďku s důležitou zprávou

Skupina B prochází ohradou s divou zvěří a následne překonává elektrický ohradník

Elitní skupina C směřuje k cíli takřka po čichu.
(Třetí člen na fotce chybí - že by povolil slabý článek řetězu?)

Ve finále hry získali soutěžící tři důležité indicie, kterými jsem účastníky nasměrovala pod rohožku přede dveřmi, kde byla ukrytá mapa. Abych pravdu řekla, zde se nám akce poněkud zadrhla. Všechny děti v zástupu totiž rohožku bez povšimnutí přeběhly a napochodovaly dovnitř do domu, kde se v rámci nalezení pokladu pustily do hloubkové domovní prohlídky. Došlo mi, že rohožka nebyla šťastné řešení.
Ale ještě tu zbyl jeden opozdilec. Když jsem viděla Lenku, dobíhající děti na poslední chvíli, šibalsky jsem na ni mrkla a zašeptala jsem:
"Lenko, koukej, oni vůbec nepřemýšleli a jsou v háji. Zamysli se - kde si doma čistíte boty...Hmmm?"
A Lenka se dlouze zamyslela, pak se usmála rafinovaně jako Sherlock Holmes a řekla:
"A - hááá!"
A pak se otočila, na rohožce si pečlivě očistila boty a v momentě zmizela za dětmi uvnitř domu.

Nakonec se ale vše v dobré obrátilo, mapa byla nalezena a poklad také. Při jeho dělení to bylo opět jako v partě kapitána Flinta - každý sám za sebe a urvi co můžeš. I to však dobře dopadlo, děti se ani moc nepopraly a rozdělily si své díly k všestranné spokojenosti.

Dělení pokladu. Zde zákony neplatí.
(Kačenka v pozadí pod altánkem to evidentně vzdala předem.)

Následovala občerstvovací pauza, aby mohl každý opečeným buřtíkem dobít svou ztracenou energii. Děti se shromáždily u ohniště a já honem spěchala za strejdou, abych se konečně dozvěděla, jaký že kus to dnes vlastně hrajeme.
"Nooo...abych pravdu řek, stále ještě přemýšlím." odpověděl vyhýbavě.
Sakra, a jsme tam, kde jsme byli loni! To je tak, když se člověk chybami neučí.
"Tak to necháme na pozdějc a já ještě na něco přijdu...jo?" dodal neurčitě.
"Já myslím, že bude nejlíp, když jim nic neřeknete a prostě se na to vykašlete..." radil Zdeněk jako čertík našeptávač.
No, tak to jsem teda zvědavá, říkala jsem si v duchu.

Neuběhlo ani pět minut a byl tu první dotaz:
"Teto, kdy už bude to divadýlko?"
Tak a jsme v rejži!

Spěchala jsem domů pro krabici s papírovými loutkami, zatímco strejda venku rychle konstruoval oponu z deky a kolíčků na prádlo. Když jsem se vrátila, děti si už nosily do hlediště židličky. Někdy jsou tak pohotové...
"Budeme hrát Pejska a kočičku." rozhodl strejda.
"Šílíš?! To znají nazpaměť! Znáš to taky tak dobře? Chceš aby tě vypískaly? "
To nebezpečí tu rozhodně bylo.
Celou věc nakonec vyřešil Robinson. Kulisy jsme vyráběli nedávno ze Sluníčka a ještě voněly novotou.
Bylo rozhodnuto.

Akce!

Když se Robinson (nebo strejda) dostane do úzkých, kdo mu pomůže?
Přece Kašpárek!

No...hlavně aby to dobře dopadlo...

Závěrem musím ještě dodat, že letos jsme s divadýlkem sklidili nebývalý úspěch a dost možná budeme příště Robinsona dokonce opakovat. Takže končíme s Ježibabou a Jeskyňkami, těch se totiž prckové vždycky bojí, zatímco piráti, mořské zrůdy a divé olihně jim nevadí ani zbla. (Jak vidíte, trochu jsme jim Robinsona odysseovsky připepřili, ale komu by to zde vadilo?)
A teď mě napadá - Odysseus by taky nebyl špatný!
Musím to ihned navrhnout strejdovi.
Na přípravu má rok času, to zas bude trhák...

Kolem Slunce letí Venuše

6. června 2012 v 9:40 | Lucka |  Perličky a vtípky
AKTUÁLNĚ!!!

Když jsem dnes ráno vstala, slunce bylo ještě v mlhavém oparu. Vyšla jsem ven, abych nakrmila kozy a vypustila koně. Než jsem se vrátila, slunce vystoupilo výš a závoj mraků trochu ustoupil, takže se to celé rázem jevilo ve zcela jiném světle.

Po chvilce jsem si všimla zvláštní tečky na okraji rozsvíceného slunečního koláče.

Něměla jsem v ruce nic, čím bych si zvláštní úkaz přiblížila, takže jsem zaběhla domů pro foťák. Musela jsem si pospíšit, protože černá tečka se evidentně pohybobovala dosti rychle.
Stačila jsem pořídit jen jeden snímek, než mi celou věc zakryl nevítaný mrak.

Tohle je zmiňovaná fotka. Je na ní patrná tečka, pohybující se napříč sluncem.

Celé záhadě jsem přišla na kloub teprve doma u počítače, když se mi podařilo snímek zvětšit...

Tentýž snímek, mírně zvětšený...

Při maximálním přiblížení už je vše dobře vidět. Jedná se evidentně o naprosto ojedinělý úkaz -
kolem Slunce letí Venuše.

Nevěříte?
Věřte!

Pozn.
Jak možná někteří pochopili, vloudila se drobná chybička do mého plánu. Foťák i stativ byly na tu chvíli připraveny, počasí vcelku přiznivé, jen já jsem celou věc jaksi opomněla zaznamenat a dopadla jsem zase jako ten císař Rudolf, když očekával zatmění Slunce.
A protože nechci ochudit návštěvníky tohoto blogu, uchýlila jsem se k drobné improvizaci. Příště už se to nestane.
Laskavý čtenář promine...