Červenec 2012

Ale pračlověk na tom byl hůř

23. července 2012 v 23:40 | Lucka |  A co mě nebaví
Jaký to byl asi pocit, když dávnému našemu prapředku vzklíčilo první zrno, na políčku vzešlo první praobilí a ukázala se první maličká úroda prapšenice? Jak úchvatné, jak neuvěřitelné, jak velkolepé! Tolik práce, tolik dřiny a hle - zde roste dílo, které překlene staletí!
A jaký to byl asi pocit, když se přes toto políčko přes noc proběhlo stádečko pravěkých prasat...

Vlastně to byl takový pokus. Přes zimu na tom místě stál stoh slámy a když se spotřebovala, zbyl tu na zemi uprostřed louky čtverec bez vegetace. Proč toho nevyužít? Proč půdu nezrýt a nezasít něco užitečného?
Nápad se proměnil ve skutek a v květnu už na tomto místě pučely ze země brambory, rašila řepa a kukuřice zvedala k nebi své zelené lístky. Byl to pěkný pohled. Rostlinám se na odpočaté půdě dobře dařilo i bez valné péče. A v červnu to vypadalo ještě o dost lépe.

Potom jsme odjeli na Berounku. Na těch několik dní jsme hodili zvířenu a vše co k ní patří na krk babičce. A když jsme se vrátili, dozvěděli jsme se o zlepšováku - kozy netřeba pást na vodítku, kozy jsou samostatné a pokud se dovedou až za hranici výběhu, napasou se tam úplně sami a nikoho k tomu nepotřebují. No a když mají dost, zkrátka zase přijdou domů.

Bylo mi to trochu podezřelé, ale proč si nezjednodušit práci, pokud to jde. Druhý den jsme tedy vyhnali kozy za ohradu a vypustili je. Zdálo se, že si tam za těch pár dní samostatnosti opravdu zvykly. Ukously trochu trávy, pocuchaly maliníky u cesty, probraly nejnižší větve plané jabloně a pak vyrazily jako jeden muž rovnou k políčku.
Tentokrát stál však strážce (doslova) za bukem, takže honem běžel vypoklonkovat nájezdníky z úrody. Jenže zjistil, že přestože se drží vandalům vysloveně v patách, přichází takříkajíc s křížkem po funuse. Plenilo se totiž již o pár dní dříve a na políčku zbyly už jen paběrky. Kukuřice to měla spočítané.
"Ještěže brambory nežerou a řepy si nevšimly!" optimisticky hodnotil situaci Honzík.

Před pár dny odjel synek do Krkonoš. Nezbylo mi tedy než vzít úlohu pasáčka do vlastních rukou a vyrazit s kozami na louku. Dnešní ráno bylo nezvykle mlhavé. Šly jsme kolem lesa, kozy ukusovaly vršky trávy a já si v tom bílém oparu všimla dvou siluet, které nebyly úplně tam, kde by být měly. Vysvětlení bylo poměrně snadné - naši koně si udělali výlet mimo výběh. Ohradník ležel spadlý na zemi, těžko říct čí vinou, a Sendy s Arií se pásli na zcela opačném konci louky.

Safra!

Uvázala jsem kozu Mahulenu k nejbližšímu křovisku a s rohlíkem v ruce (neboť bez rohlíku nedám ani ránu) vyrazila pro koně. Sendy mi s vidinou křupavého pečiva dokonce vyrazil pár kroků vstříc. Chytila jsem ho za stájovku a vedla ho zpátky do výběhu. Předpokládala jsem, že Arie, která jindy neudělá bez svého koňského kámoše ani krok, nás bude automaticky následovat. To byl omyl. Tentokrát se rozhodla nás vyjímečně ignorovat. Museli jsme oba ještě jednou přejít louku tam a zpět, aby kobyla přehodnotila situaci a ráčila vyrazit k výběhu s námi.
Když jsme se Sendym překročili spadlý ohradník, Arie se zastavila. Jsou totiž věci, které se dají překročit jen směrem z výběhu, zatímco obráceně je to zkrátka nad koňské síly. A tak Arie změnila plán. Pozorný čtenář už jistě tuší kterým směrem. V její cestě se ocitlo políčko s bramborami, řepou a zdecimovanou kukuřicí.

Přemýšleli jste někdy nad logikou vrabce v obýváku? Když se takový pták ocitne omylem v místnosti, míří k oknu. V letu se rozplácne o sklo, pak se otřepe, udělá oblouk a hned nato práskne to do toho okna zas. A tak pořád dokola. Logiku v tom nehledejte, protože tam není.
Kůň to má podobně. Na louce stojí kámoš, jenže na zemi leží ohradník, který se dá překročit jen směrem z výběhu. Rozběhne se ke kámošovi, před ležícím ohradníkem udělá prudký oblouk, zatočí to, až vznikne takový veliký okruh. V tom kruhu vydrží Arie běhat poměrně dlouho, což by nevadilo, pokud by právě v cestě nebylo zmíněné políčko.
Řepa létala.
Bramborová nať létala.
Všechno na cimpr campr.
A další kolo...

Nechala jsem jí tam, ať si běhá, a zavedla Sendyho domů. A protože bez svého koňského kámoše Arie neudělá ani krok, za pár minut se přihnala za námi ke stáji s očima navrch hlavy.

Vzpomněla jsem si píseň na Karla Kryla:
Pole nám zdupala
kopyta koní,
z nebe se sypala
slova jež zvoní...

Moje slova se sypala jak krupobití a zvonila tak, že se možná červenali i dělníci na protější novostavbě. Publikovat to zde nelze.
Políčko v louce asi nebyl šťastný nápad.
Pokus se nezdařil.
Ale skoro.

...A pračlověk zatlačil slzu a vyřkl slova, která od té doby překlenula staletí (a publikovat je zde nelze).
Potom narovnal shrbená záda, zvedl ze země svou dřevěnou motyku a šel znovu rvát ze země drny někam úplně jinam...




Úskalí mladého mobilisty II.

16. července 2012 v 15:48 | Lucka |  Honzík *02
O úskalích mladého mobilisty jsem se již dříve zmiňovala ZDE. Nicméně člověk se stále učí, proto i schopnosti každého renomovaného majitele mobilu se časem zlepšují (alespoň v rámci nutné obsluhy této pekelné krabičky).
Náš devítiletý synek se v komunikaci s výše jmenovaným přístrojem během prošlého roku vypracoval až na babičky osobního ajťáka (rozuměj osobní technická podpora).
Takže občas nastává situace, že vstoupíme do kuchyně a babička nám už běží vstříc s telefonem v ruce:
"Honzíku, to je dobře že seš tu. Hele - už tam mám zase tři zmeškané MISE! Honem to smaž!"
Pro upřesnění - babička není žádný paragán. Slovem MISE nazývá zmeškané hovory, které se jí na displeji anglicky zobrazují jako missed.
Následuje asi takový rozhovor:
"Nojo, fakt to tady máš. Třikrát ti volala maminka (kdo jiný). Mami, tys babičce třikrát volala?"
"Jo," odpovím, "dneska ráno. Kvůli rohlíkům."
"Tak babi, když to bylo ráno od mámy kvůli rohlíkům, tak to můžeme už klidně smazat." vysvětlí synek a jedním klikem vyčistí displej.
"A hele - taky tu máš nějaké nepřečtené zprávy!"
"Opravdu?" babička si nasadí brýle a hledí do mobilu."A co tam píšou?"
A Honzík čte:
"Operátor: Vážený zákazníku, připravili jsme pro Vás letní prázdninový bonus..."
"Nojo, zase ten operátor, ten mi píše pořád. To číst nemusíš, žádný bonus nechci. Kdo posílá ty další zprávy?"
KLIK
"Tu druhou ti píše... operátor."
"Vždyť to povídám. Zase. Tak přečti jenom tu třetí."
KLIK
"Třetí je taky od operátora: Vážený zákazníku..."
"No. Tak to rovnou vymaž všechno. Ještě že tu seš. Ti operátoři by mi ten mobil za chvíli úplně zacpali!"
KLIK KLIK KLIK... PAPADAPÁ!

Ale i ajťák se někdy dostane do úzkých...

V sobotu jsem zaslechla synka volat před domem. Vyšla jsem na balkón a dole stál Honzík s kamarádem.
"Mami, můžu jít s Dádou k Dádovi?" volal nahoru.
"Myslím, že to není dobrý nápad, už je dost hodin," namítla jsem, "domluvte se na zítra."
Kluci vypadali zklamaně.
"Máte přece mobily. Honzíku, tak dej Dádovi své číslo, on ti zítra zavolá a sejdete se."
"Ale...já svoje číslo neznám, " krčil synek bezradně rameny.
To je dost zásadní potíž, řekla jsem si. V tu chvíli mě napadlo udělat jim maličké instruktážní okénko mobilismu:
"To se totiž řeší tak - jen abyste to věděli. Když si Honzík nepamatuje svoje číslo, tak mu dáš, Dádo, číslo svoje a on ti zavolá. A jak ti zavolá, to jeho číslo se ti objeví na displeji a ty si ho hned uložíš a napíšeš si k němu "Honzík". A pak už budeš mít číslo normálně v adresáři i když ho Honzík z hlavy vůbec neví. Chápete to?"
"To je dobrý!" kývali kluci nadšeně hlavami. "Skvělý nápad - takhle přesně to uděláme!"
"Ale teto," dodal po chvíli Dáda, "nebude vadit, že já to svoje číslo taky nevím?"




Jak jsme vytočily včely

9. července 2012 v 23:41 | Lucka |  Včely
Všimli jste si někdy toho, že největší a nejabsurdnější šílenost se stane právě ve chvíli, kdy začnete mít konečně pocit, že situace je naprosto pod kontrolou? Naše poslední medobraní mělo slibný začátek, uspokojivý průběh a adrenalinové finále...

S vytáčením medu jsme začaly v sobotu velmi brzo ráno. Slibovali nám další tropický den a pohybovat se v takovém počasí ve včelařské kombinéze, s kloboukem a závojem na hlavě rozhodně není nic veselého. Krom toho se mi něchtělo opakovat loňskou anabázi, kdy v horku tekl do medometu nejen med, ale tekutěl i vosk.
A právě z výše uvedených příčin jsme se rozhodly začít s prací brzo, nejpozději kolem poledne ji přerušit a v začatém pokračovat až další ráno, to znamená v neděli.

Z dřevěné chajdy jsme si předem vytvořily africký stan - zabalili jsme ji do záclony, takže pak vypadala poněkud exoticky (starší fotka afrického stanu ZDE). Osobně jsem se na tuto úpravu dívala vždy se shovívavým úsměvěm - byl to babičky vynález a pokud ji to (babičku - mou pravou ruku) učiní šťastnou a hlavně klidnou během vytáčení, jsem ochotna ozdobit chajdu lebkou z krokodýla a k práci pouštět melodie tam-tamů.
Sobota mi jen potvrdila absurditu této záclonové pevnosti. Včely o nás naprosto nejevily zájem, držely se každá svého úlu a pokud přece některá zbloudila až k chajdě, stačilo jen zamávat utěrkou nad hlavou a průzkumnice zmizela tak rychle, jak se objevila. Zdálo se, že záclona má jediný smysl - plést se nám do cesty, když tudy procházíme s plnýma rukama. Síť byla navíc k sobě rafinovaně přichycena kolíčky, které jsem postupně a zcela nanápadně odstraňovala. Ale i přes zdržování při každém průchodu bezpečnostní stěnou jsme v poklidu pracovaly až do oběda, kdy jsme dílo přerušily do dalšího dne.

Nedělní počasí vypadalo stejně. S prací jsme začaly stejně brzo, ve stejných oblečcích, za stejnou záclonovou stěnou. A šlo by nám to i stejně od ruky, jenže tentokrát se čas od času objevila včela hrdinka s cestovatelskou náladou, která s klidem opustila svůj úl, aby nás mohla doprovodit až k chajdě. Na tom by nebylo nic divného, kdyby už kolem osmé hodiny nezačalo takových hrdinek podezřele přibývat a hlavně kdyby se alespoň některá z nich chtěla vrátit ke svému úlu. Místo toho se průzkumnice usazovaly zvenku na zácloně a vyšlapovaly na ní své charakteristické osmičky.
"Proč tam tak sedí? Co tam všechny ty včely dělají?" ptala se zneklidněná babička. Z mého pohledu to vypadalo jako taktická porada před bitvou, ale nahlas jsem to neřekla.
A zatímco se venku na síti formovaly tyto podezřelé útvary, od země to zcela jiné jednotky vzaly šturmem. Než bych řekla švec, vyrazily vzhůru po nohách medometu zástupy mravenců.
"Hele!", zvolala babička, "Honem, smeť to - spadnou nám do medu!"
Bránila jsem nohy, co to šlo, ale stejně se už za okamžik pár černých bojovníků koupalo v sítu s medem. Popadla jsem láhev s vodou a nezvanou armádu spláchla. Zatekli zpátky mezi prkna.

Hodinu nato stala se situace nepříjemnou. Vypadalo to, že včely postupně opouštějí úly a stěhují se k našemu africkému stanu. Při každém průchodu stěnou nám jich pár vletělo dovnitř, pletly se nám pak pod ruce a padaly do medu. Zvenku se na síti tvořily černé bzučící chuchvalce. Babička byla stále neklidnější a zrychlovala práci. Už nám zbývalo vybrat poslední úl. Nechala jsem tedy svou pravou ruku u medometu a vyrazila ke včelám pro poslední plné rámečky.

Na nás! - Jdou na nás!!!

Při jejich vybírání jsem od chajdy zaslechla podivné zvuky. Po chvilce jsem pochopila, že je to směs nadávek a jakéhosi kvílení. Spěchala jsem s posledním medem zpátky. U medometu jsem zaznamenala zvláštní výjev - bylo těžké posoudit, jestli je víc včel venku před chajdou nebo uvnitř za sítí. Vzduch tady bzučel a hučel. Situace vypadala kriticky. Babička točila klikou jako o život, proběhla jsem záclonovou stěnou za ní.
"Asi se tou sítí prokousaly!!!" zděšeně křičela moje pravá ruka u kliky medometu do vzrušeného bzukotu včel. Věc byla jasná - první hrdince konečně došlo kudy podlézt dovnitř a ostatní ji přes spodní okraj sítě nízko u země následovaly jako jeden muž (jedna žena). Vypadalo to na finální drtivý útok jízdy po dlouhém obléhání.
A aby toho nebylo málo, po nohách medometu nahoru znovu rychle vyrazila čilá armáda mravenců.
Kapitulovaly jsme.

Ač je to nedůstojné, musím zde napsat, že jsme sbalily saky paky, zabouchly veškeré nádobí, příslušenství i plný medomet do chajdy a že jsme zcela nehrdinně prchly. Ale nutno dodat, že to bylo v okamžiku, kdy jsme vytočily úplně poslední plánovanou kapku medu, dílo bylo tedy hotové.
Navíc jsem později zjistila, že jsme pracovaly v naprosto rekordním čase.
Takové tempo by bylo dobré zachovat.
A hlavně příště nezapomenout natáhnout přes chajdu tu síť a použít o hodně víc kolíčků!

Med

Med

Hledá se šnek

4. července 2012 v 14:32 | Lucka |  Ostatní havěť
Zpráva z tisku:
Dravé želvy nádherné se objevily v rybníce Kukle u Polné na Jihlavsku. Zoologové varují - želvy mohou v rybníce způsobit ekologickou katastrofu.

Afričtí šneci jsou také draví. Není to sice tak, že by se člověku hned vrhali po ruce, ale dá se říct, že sežerou na co přijdou. Co nepozřou, to alespoň otestují, ochutnají, nepoživatelné přinejmenším ožužlají a osliznou. Nutno dodat, že jejich šnečí rychlost umí být dost slušná i na jiné než měkkýší poměry a že jsou se svou jednou nohou schopni překonávat náročné terény zručně jako zkušení bojovníci ninja.

Mnohému, kdo si přečetl výše uvedené řádky, nejspíš ihned došlo, že stěhovat šneka ven na letní byt nebyl moc dobrý nápad. Ale ruku na srdce - myslíte, že ten měkkýš nemá právo na trochu slunce a přírody? Že se nechce pokochat červnovým deštíkem a za letní noci s očima na stopkách sledovat hvězdy? A že jeho nervové zauzlince není třeba relaxace pod ševelícími zelenými větvemi stromů?
Tak tohle všechno jsem si myslela taky. Ale nalejme si čistého vína - nemá, nechce a není a měla jsem ho pěkně nechat doma. Holá skutečnost je totiž taková, že africký šnek namísto toho, aby ocenil mou dobrou vůli a pokojně si letní byt užíval, jednoduše a zkrátka jednoho rána vzal nohu na rameno kamsi za roh.

Hledala jsem ho všude kde to šlo, na místech zjevných i skrytých, obracela jsem ve skalce pařízky, prohrabovala listí, neb africký šnek je mistr v zahrabávání a potažmo v maskování. Marně. Několikrát jsem si již myslela, že mám vyhráno, ale nalezeným úlovkem byl vždy pouze maličký a šedý hlemýžď zahradní. V duchu jsem stále zvětšovala teoretický okruh, kam mohl uprchlík doběhnout, jenže to vypadá, že to vzal opravdu sprintem a skončil kdesi v lese (tedy pokud ho po cestě již nestačilo sebrat divoké prase - těch tu máme víc než veverek).

Suma sumárum šnek je zkrátka fuč.
A já si stále říkám: Co když se teď bude v noci pohybovat svou vysokou šnečí rychlostí kolem domu jako fantom a co když mi sežere skalku a přilehlé zeleninové políčko? To by pro něho nebyl vůbec problém, já ho znám! Nebohé okurky! Umí taky dobře šplhat - může se pustit i do listí nebo do plodů na stromech. (Ještěže jsou třešně již sklizené.) V truhlíkách ohlodá kytky a koním bude užírat oves. Jaj!
A pokud se rozhodl odejít do lesa - nezpůsobí malou ekologickou katastrofu? Nemůže tam kdesi v houští vznikonut šnečí Čechoafričan? Ta představa přímo mrazí.

Proč tedy nevyužít toto veřejné médium a nevydat na šneka zatykač?
Tedy:
Uprchlík má protáhlou, asi 12 cm dlouhou ulitu černohnědé barvy. Tělo z ní za pochodu činí na každou stranu 7 cm - jedná se o hlavu, nohu a ocas. Na hlavě má šnek čtyři tykadla a na nich dvě velké oči (barvy neurčité, měla jsem mu do očí lépe dívat). Za sebou nechává slizskou stopu v šíři 1-3 cm. Pohybuje se pravděpodobně v okrese Beroun. Může být nebezpečný a to zejména okurkám a listové zelenině.
Viděli jste ho?