Srpen 2012

Odježkováno

31. srpna 2012 v 23:58 | Lucka |  Příroda
Nikdo si tím hlavu neláme, neb je celkem logické, že v jablečné sezóně se jablka povalují všude po zemi, zaplňují příkopy u silnic a na cestách po nich nepozorní chodci bez zájmu šlapou. Pak přijde sezóna kaštanová, žaludová a taky hrušková a vůbec nikomu to nepřijde divné a proč taky.
Jenže co když se kolem cesty začnou povalovat ježci?

Potkala jsem ho jednoho odpoledne u seníku. Svižně si vykračoval a evidentně hledal skulinu pod podlahou, kam by se mohl ukrýt. Taky pes Sam si ho všiml. Ježek se naježil a zafuněl. Rozhodla jsem se ho dál nerušit v počínajícím zazimovávání, proto jsem Sama rychle odvedla jinam. (Mimo jiné se mi nechtělo vyndavat bodliny z psího čumáku.)
Druhý den jsem ježka již nepotkala. Nadaleko seníku ležela místo toho na zemi jen bodlinatá kůže. Bylo jasné, že se zde něco přihodilo, ale to se holt ježkům někdy stává.




Když jsem příští den nalezla torzo druhého ježka v koňském výběhu a brzy nato několik dalších u lesa, začalo mi to vrtat v hlavě.
"Asi to dělá nějaká kočka nebo liška." přemýšlela nahlas babička, když jsem si před ní postěžovala.
"Taková hladová liška umí lecos. A koček, těch je tu jako smetí."
Moc se mi tahle teorie nezdála, ale protože jsem sama nic lepšího nevymyslela, spokojila jsem se s ní.
A zahubených ježků přibývalo, už leželi dokonce i na cestě, zrovna jako ty hrušky.

Bylo to divné.
Ale pravdu jsme odhalili brzy.

Pár dní nato se strejda Milan vracel po půlnoci domů z práce, když si ke svému zděšení všiml, že uprostřed cesty před ním někdo stojí. V první chvíli to vypadalo jako by po ulici běhalo malé dítě. Jasně viděl oči, zírající do kuželu světel. Váhavě vystoupil z auta a vyrazil k podivné figuře.
Nebylo to dítě.
Stál tam výr velký a byl opravdu dost velký. Z člověka žádný strach neměl. Když ho chtěl strejda odehnat z cesty, pták jenom zatočil dokola hlavou tam a zpátky a cosi zahučel (ovšem rozumět mu nebylo). Ani se nehnul. Veliké oči svítily dál.
Tak tam tak oba stáli a mysleli si každý svoje a zřejmě ani jeden neměl ze společného setkání zrovna velkou radost. Výrovi se v ten moment evidentně nikam lítat nechtělo a strejda marně přemýšlel, co asi taková sova udělá, když do ní (zcela lehce) kopne.

Naštěstí se tato trapná situace brzo vyřešila. Výra konečně omrzelo zmatené podupávání zoufalého člověka, proto roztáhl křídla a v mžiku zmizel pryč do tmy.
Strejda se zaradoval, naskočil do auta a vyrazil rychle k domovu. Naneštěstí nedojel moc daleko. Pták se přesunul jen o pár metrů dál a za okamžik už zase seděl v kuželu strejdových světel. Vypadalo to dost zoufale a těžko říct, kdo byl v ten moment víc naštvaný. Strejda nadával a sova jen točila hlavou. Nakonec se podruhé neochotně zvedla a konečně odletěla.
Nadobro.
A na cestě po ní zbyl - ježek.
Pachatel byl usvědčen.

Jsme překvapeni, co všechno v našem okolí vlastně žije.
Máme tu v lese tichého souseda, o kterém jsme dosud vůbec neměli tušení.
Máme tu souseda a co se dá dělat - máme tím pádem odježkováno!



Sušené bylinky na zdi

14. srpna 2012 v 22:47 | Lucka |  Tvořivost
Zcela nedávno jsem se pustila do bílení chodby. Během sundavání zaprášených obrázků ze zdí jsem si uvědomila jejich nesoulad, který možná hraničil až s mírným chaosem. Důvod byl jasný - všechny tyto rámečky se k nám dostaly darem a jak tak postupně během let přicházely, věšeli jsme je jeden po druhém na zeď od dveří až k druhému konci chodby. Ta už začínala silně připomínat muzeum upomínkových předmětů, proto jsem se rozhodla tyto pamětiny sundat, přetřídit a uvolnit místo na zdi něčemu vzájemně ucelenějšímu.

A protože je léto a louky kvetou, proč neozdobit chodbu několika obrázky ze sušených bylin?

Postup je následující:

Materiál:
Sušená, vylisovaná rostlinka
Barevný papír (který bude ladit s interiérem)
Světle žlutý papír
Rámeček se sklem

1. Barevný papír zastřihnu na rozměr rámečku - v mém případě to bylo na velikost pevné zadní strany obrázku.



2. Světle žlutý papír ustřihnu o dost menší, aby kolem zbyl ještě barevný okraj. Nadepíšu si jméno rostliny. Kdo umí psát krasopisem, může se odvážit udělat nadpis i perem. A protože jsem plánovala více obrázků na zdi vedle sebe, nejdřív jsem si pod tento nadpis vytvořila podložku s nalinkovaným "mustrem", aby byly všechny nadpisy ve stejných výškách.



3. A nakonec všechno sesadím dohromady.



Výsledné dílko pak na zdi vypadá takto:






Vlaštovka: První start není legrace

8. srpna 2012 v 23:01 | Lucka |  Příroda
Vlaštovky se naší stáje drží už hezkých pár let. Každé jaro s napětím očekávám, jestli se k nám nezapomenou vrátit, jestli se jim během dlouhé mezikontinentální cesty nic nepřihodí a jestli vůbec trefí zpátky. S potěšením zde mohu napsat, že vlaštovky nejenže dosud nezabloudily, ale dokonce jich každý rok přiletí pod střechu stáje o trochu víc.
Ani letos tomu nebylo jinak. O jejich bouřlivém návratu jsem zde již psala dříve.
Během května se u nás zabydlely hned tři ptačí rodiny. Přestože vlaštovky dorazily již v dubnu, nikdy není předem jisté, jestli si zde jen neoddechnou, neokusí pár krajových (muších) specialit a neodtáhnou o dům či vesnici dál. Dokonce jsou ochotny opustit i slibně započaté základy hnízda, pokud se jim stavba přestane z nějakého důvodu zamlouvat. V takovém případě po vlaštovčím páru zbyde jen hlínou řádně zapatlaný trám. Naštěstí - na rozdíl od lidí v této zemi - vlaštovky nevyvěšují na rozestavěné hnízdo ceduli "BUILDING FOR SALE".

Jak poznáme, že se ve vlaštovčím hnízdě vylíhla mláďata?
Zvlášť citlivý jedinec s takřka netopýřím sluchem by teoreticky při troše snahy mohl zaslechnout zpod střechy mnohohlasné pípání. Ovšem to jen v případě, že by nejdříve umlčel naše kozy (a zde podtrhuji zejména charakteristický mečák Meluzíny, která ke svému jménu nepřišla náhodou), že by zakázal zde stojícím koním frkat i dupat a že by na pár minut zastavil hlasitý pulz nedaleké tepny dálnice.
Pečlivý pozorovatel může mít to potěšení nalézti na zemi pod hnízdem půlskořápky z vyklubaných vajíček. To není teorie - mně se to stalo! Byly velké asi jako rozpůlený lískový oříšek a byly světle zelené. Sebrala jsem skořápky a opatrně je uložila do prázdné misky na křepelčí klec. Jenže chvilku nato přišla bouře jak z filmu, vítr smetl misku na zem a můj poklad odnesl do dáli.

Jednoduše:
To, že se vylíhla mláďata, poznáme nejlépe (jak jinak než) na rodičích. Zatímco dosud vládl kolem hnízda poměrný klid, v jednom okamžiku je vše jinak. Vlaštovky najednou sviští celý den nad stájí jako stíhačky a do hnízda se vrhají rychlostí kamikaze. Pokud se jim náhodou postavíme do cesty, nezpomalí, ale provedou bleskový úhybný manévr s vrutem a otočkou a přistanou opět - v hnízdě. Každá je jako letící střela a osoba v cestě stojící nestihne z obavy před srážkou ani hlesnout.

Zde je vyfocena ptačí drobotina pár dní po vylíhnutí

A zde stejní aktéři o týden později

Ale tohle rodičovské šílenství naštěstí netrvá moc dlouho. Vydatně krmená vlaštovčí mláďata rostou jako z vody, proto za pár týdnů už následují své rodiče do světa. Ovšem nutno dodat, že vlaštovky stihnou za sezónu vyvést z hnízda mláďata i třikrát, takže odpočinku zrovna moc neužijí.

Jednoho červencového rána jsem vyšla ven nakrmit koně a podojit kozy a pejsek Sam běžel jako vždy ke stáji napřed. Když jsem viděla s jakým gustem zabočil z cesty k seníku, řekla jsem si, že tam určitě skokem vyplašil skupinu hloupých koťat. Párkrát vesele štěkl, ale žádná kočka nevyběhla. Na zemi se hýbalo cosi malého. Když se mi konečně podařilo Sama od jeho nové hračky odlákat, zjistila jsem, že tam v prachu leží mladá vlaštovka. Nebylo by to poprvé, kdy mládě vypadlo z hnízda, proto jsem přistavila žebřík a vyšplhala až pod střechu, abych nešiku vrátila tam, kam patří. Jenže sotva jsem stanula nohou opět na zemi, vlaštovka znovu vyskočila z hnízda a s žuchnutím přistála hned vedle mě.
Podruhé jsem ji sebrala.
Zmocnila se mě neblahá jistota, že něco není v pořádku.
Její sourozenci už byli pryč.
Jí se asi první start moc nepovedl.
Ten pocit už znám - nejdřív radost, že jsem se ve vteřině stala zachráncem malého nešťastníka, ale hned nato otázka co s ním budu dělat?
Když jsem pohlédla na jeho svištící rodiče, lovící bez mrknutí oka ve vzduchu mraky much, barvitě jsem si představila svůj program nadcházejících dní.
Odložila jsem vlaštovku do prázdného kbelíku a hodila jsem koním trávu. Safra - to bude lov - plácačku abych přes víkend ani nedala z ruky! Když jsem opět sebrala vlaštovku do dlaně, konečně jsem ji prohlédla, abych zjistila co se vlastně stalo. Na pohled vypadala v pořádku.
Tak proč letí k zemi jako balvan?

Skutečnost byla nakonec zcela prostá (a já si oddychla). Byla to vlaštovka dobrodruh. Asi jí nestačilo poskakovat na trámu kolem hnízda, zřejmě se vydala na průzkum tajných zákoutí střechy a při té příležitosti se zcela zmotala a omotala pavučinou. Vlastně ze sebe udělala takovou malou opeřenou mumii. Ještě štěstí, že tam někde nezůstala viset v síti pavoukovi napospas.
Takové zranění se léčí snadno a rychle. Sundala jsem z ní chuchvalec prachu a špíny, vlaštovka roztáhla křídla, nabrala rychlost a v mžiku pokřikovala se svými vrstevníky vysoko nad stájí.
No a já byla taky ráda.
Můj mucholovný víkend tím byl zažehnán.

Mladí teenageři se před prvním výletem tváří odhodlaně...

...no, ale táta je jistota.
"Haló, my jsme tady!!!"