Září 2012

Bojovníci s čistýma nohama

26. září 2012 v 23:06 | Lucka |  Děti
"Jůůů, podívej, mami, kdo to támhle jde?" volali kluci jeden přes druhého a natahovali krky přes sedačky auta. Stáli jsme na parkovišti před Sokolovnou, kde zrovna končila hodina bojových sportů. Ze dveří právě vycházelo několik chlapců. Podobali se jeden druhému jako vejce vejci a hlavní vinu na tom měl jejich společný obleček. Všichni byli v bílém kimonu, které jim sahalo téměř až ke kolenům a které měl každý pečlivě přepásané.
"To jsou kluci z aikida", vysvětloval Honzík, "to já znám, tam chodí Stěpan."
"Tak to bychom tam mohli taky chodit?" ptal se Ondra.
Bylo to poprvé, co některý z nich projevil zájem o konkrétní kroužek. A přestože sama nejsem žádný nadšenec, vlastně jsem proti jejich nápadu nic nenamítala.
"Mohli. Jenže letos je již po zápisu. Ale když vám to nadšení vydrží do příštího roku, můžete se sem přihlásit."
"Jé! Ondro, budeme sem chodit příští rok spolu, viď!" poskakovali kluci na zadním sedadle.
Malý Vašík seděl stranou u okýnka a neříkal nic. Prohlížel si mladé bojovníky venku před autem s nedůvěrou. Konečně nejistým hlasem promluvil:
"Honzíku, ale jestli tam půjdeš, hlavně si nezapomeň vzít s sebou světelný meč!"
Vašík si zkrátka kimonisty zařadil po bok Skywalkera z Hvězdných válek. Koneckonců, moc daleko k němu tihle kluci svým zjevem neměli - nebo on k nim?

Rok uběhl jako voda a před pár dny jsme již zase čekali před Sokolovnou, kluci celí natěšení na první hodinu aikida. Honzík byl trochu nesvůj:
"Ale mami, víš, že na aikido chodí Stěpan? Mami, ten sem chodí už čtyři roky. Myslíš, že budu chodit do stejné skupiny? To by nešlo, ten by mě zrychtoval! Mami, jestli sem přijde taky Stěpan, tak to já sem chodit teda nebudu..."
A pak se otevřely dveře a všichni jsme vešli dovnitř. U okna stál Stěpan a Honzík zamával rukama a hlasitě volal:
"Nazdááár, Stěpane, to je super, že seš tady taky!" a v ten moment už jsem tam já byla zcela zbytečná.

Další hodina proběhla v pondělí. Než jsme vyrazili, vyndala jsem synkovi z baťůžku tepláky z minula a očekávala jsem, že se do nich náležitě obleče.
"Mami, ale tohle jsou přece tepláky z minula!" mával mi nespokojeně oblečkem před očima. Když jsem se tvářila nechápavě dost dlouho, dodal:
"Na aikido potřebuju čisté oblečení. NAPROSTO čisté. To znamená vyprané a vyžehlené...žádné z minula, chápeš?!" Nepřesvědčila jsem ho. Neochotně jsem vytáhla ze skříně jiné tepláky. Vyprané a vyžehlené.
"A taky potřebuju mýdlo a ručník."
"Ale to máte přece u umyvadla..." Tušila jsem, že mluvím jako naprostý zabedněnec a synek se taky podle toho tvářil.
"No, mami, mýdlo a ručník přece potřebuju, abych si moh umýt nohy než vstoupím do dódžó."
Aha. Tak to jo. Vybavila jsem synka náležitými mycími potřebami, u dveří jsme přibrali Ondru a už jsme společně mířili k Sokolovně.

Na parkovišti byli kluci strženi davem a se Stěpanem v čele ihned zmizeli v budově. Zanechala jsem je svému osudu, změnila směr a celou hodinu korzovala po městě a vychutnávala si okamžiky sladkého nicnedělání. Potom jsem se zvolna vrátila k parkovišti. Původně jsem měla v plánu dojít až dovnitř do budovy, jenže k tomu nedošlo. Na parkovišti jsem zbystřila. Přede mnou stála Sokolovna, která měla zcela nahoře pod střechou dokořán otevřená všechna okna. A z těchto oken se linulo asi toto:
"San!"
PRÁSK!
"Či!"
TŘÍSK!
"Go!"
PLESK!
"Tak dělej, co se tam válíš!?"
BUCH!
"Rok!"
PRÁSK! BUCH! PLESK!
"No vidíš!"

Sedla jsem si na lavičku a čekala ne děti. Trochu potutelně jsem očekávala kyselé ksichtíky a nevraživé vrčení. Když se zcela nahoře otevřely dveře, poznali jsme to v mžiku i my všichni rodičové, sedíc zcela dole. Bylo to jako by zhora běželo po schodech dolů stádo divokých koní.
Nakonec rozrazil dav bojovníků spodní vrata a už byli u nás.
"Tak jak to šlo?" ptala jsem se udýchaného Honzíka.
"Skvěle! Bylo to perfektní!"
Pak jsem si teprve všimla, že má rozbitý nos.
"Rozbitý nos? Cože? Kde se mi to mohlo stát?" divil se nevěřícně synek a sahal si rukou na obličej. Pak se rozběhl pryč.
"Počkej, kam jdeš?"
"No přece umýt si nohy!"
Jak jinak.
Zbytečná otázka - mohlo mi to dojít.
Vždyť má přece s sebou to mýdlo a ručník!




Pozn.
Pokud by snad četl tyto řádky některý z mnoha žáků aikida v této zemi, nechť prosím pochopí, že zde nechci toto umění snižovat ani zesměšňovat. Jen jsem z toho poněkud překvapená. Trochu zaskočená. Zkrátka mimo. Ale to se poddá...

Kolečko se nám polámalo

18. září 2012 v 11:45 | Lucka |  Děti
"Mami, nepouštěj tento přístroj! Do vrtule nám vletěl pidiskateboort. Opravíš ho?"

Četla jsem vzkaz psaný tiskace na papíru, který ležel před mým monitorem na stole. Ke zprávě byl přiložen i nákres a dotyčné zařízení, které podle výše uvedených instrukcí nemám pouštět, pouze opravit.
Zvedla jsem papír. Pod ním čekala červaná krabička. Ihned jsem poznala, že se jedná o vrtulové odpalovací zařízení k montované dráze na bateriový pohon 1+1 špunt, kterou synek od dob její největší slávy nazývá "Triktrek - paprlux". Bylo jasné, že internetová pošta bude muset počkat. Odložila jsem neodkladné záležitosti na později, zasedla za stůl a začala pátrat v soukolí červeného přístoje po pidiskateboortu.




S rozbitými hračkami je to těžké. Většinou to bývá tak, že právě věci, které bych nejraději jedním šmahem hodila do koše, opouštějí naše děti zoufale nerady. Dokonce bych zde řekla, že čím větší křáp, tím je situace vyostřenější a neřešitelnější.
Na řadu přichází nerudovská otázka kam s ním.

"Mami...ono se to rozbilo. Ale nevyhodíš to, že ne? To se dá spravit...hele, koukej! Že to spravíš...viď?"

V první fázi řeším situaci abych tak řekla takticky. Pokud nepomůže vyjednávání (a to nepomůže), pokývám tiše hlavou, převezmu plyšáka, kterému pejsek Sam ukous hlavu, nohu a taky vyrval všechny textilní vnitřnosti a uložím hračku do skříně. Tím získám čas. Za zajíčkem se zavřou dvířka, zatímco já v krytu duše doufám, že se na něj zvolna zapomene a já pak budu moci zprovodit chlupáče ze světa jednou provždy. Někdy mi to i vyjde.
Uběhne den, dva, potom týden, pak se však najednou objeví Vašík znovu ve dveřích:

"Mami, už jsi spravila toho králíčka? Já bych si ho totiž chtěl vzít na výlet do baťůžku s sebou..."

V takové chvíli je jasné, že můj úhybný taktický manávr selhal. Vytahuji šicí stroj, navíjím špulku, navlékám jehlu a vrhám se do opravy. Synek se pokojeně usmívá, pejsek Sam nedočkavě kňučí pod stolem, králíčkovi se pomalu vrací jeho plyšová podoba.
Každému musí být jasné, že po tak drastické příhodě by měl s hračkou co dělat i přední špičkový plastický chirurg. Přestože se snažím co mohu, neubráním se drobným šrámům a nepřesnostem na těle chlupatého pacienta. Už od začátku je mi jasné, že králíček bude mít po zákroku trochu kratší nožičku, hlavičku poněkud šišatou a že bude mít přes bříško jizvu. Celé tělíčko zůstane tak nějak nakřivo, co se dá dělat, ale bude žít!

Když jsem s prací hotova, konečně mohu králíčka předat Vašíkovi. Radostně si pro hračku běží a já mám radost, že jsem se s plyšákem netrápila zbytečně.
Synek mazlíka pochová, narovná mu uši a nohy a nakonec si ho prohlídne a zhodnotí celkový stav invalidy slovy:

"No. Ale nevypadá moc dobře...viď!"

Před pár dny někdo zlomil koníkovi zadní nohu. Dřevěnou nohu. Potíž je v tom, že kůň s ulomenou dřevěnou nohou nemůže tahat vozíček, takže je vlastně nefunkční on i vůz. Pohroma.
Přemýšlela jsem dlouho nad tím, čím by bylo nejlépe dřevěný spoj slepit, aby namáhané místo opravdu dost dobře drželo. Nakonec jsem skončila u osvědčeného Herkulesu. Zjistila jsem, že své jméno nezískalo toto lepidlo nadarmo. S tím spojem teď opravdu nikdo nehne...



...jenže chybička se vloudí.


Když ze štítu srší sršni

12. září 2012 v 21:25 | Lucka |  Příroda
Sousedy si člověk nevybírá, to platí nejen o těch lidských. Někdy takový vandrovník zkrátka jde a jde a najednou narazí váš plot a řekne si, že zrovna tam u té podezdívky se mu úplně nejvíc líbí, takže rozbalí raneček, postaví provizorní chýšku (pokud si ji již nenese na zádech) a stane se z něj tím pádem novousedlík.
Pro člověka je takový nový obyvatel někdy zdrojem potěšení - třeba když sleduje každé ráno z okna kuchyně zajíce, poskakujícího vesele po louce u lesa, a jindy naopak zdrojem vzteku - to když stejný zajíc konečně objeví cestu skrz plot a tím pádem začne pravidelně skákat v políčku s hlávkovým salátem. Někdy se dokonce stane, že se o novém sousedovi dozvíte až po dosti dlouhé době a to jen díky jeho skutkům, jak jsem o tom psala v minulém článku.

Pokud člověk objeví jednoho dne na svém záhonku místo kedluben zajíce, v první chvíli ho většinou napadne okřídlené přísloví "host do domu - hůl do ruky" a žene novousedlíka přes tři kopce.
Jenže jsou sousedi, kterých se jen tak klackem nezbavíte, což může být potíž. A to už se pomalu dostávám k tomu, o čem jsem chtěla na začátku psát - totiž k sršnímu hnízdu v našem štítě. (Dále budu o sršni mluvit v mužském rodě. Jsem na to tak zvyklá, jazykomilci prominou.)

Už ani nevím, kdy se tu objevili poprvé. První přivandrovalec se pod střechou našeho domu usadil zcela tiše a nenápadně a lepil a lepil, až si zde za pár měsíců vybudoval solidní papírový panelák obydlený širokou sršní rodinou. Abych řekla pravdu, přes léto jsme si těchto nájemníků skoro ani nevšimli zejména proto, že oni si nevšímali nás.
Drobné potíže vznikaly pouze při večerním opékání buřtů. Nevím nakolik je normální, že sršní familie vyráží ze svého domova i v noci, každopádně ti naši byli přímo přitahováni k rozsvícené petrolejce, visící nad stolem. Jakmile se pod altánkem vynořilo ze tmy hučící torpédo, většina lidí se instinktivně tiskla k zemi pod lavice. Byli i tací, které v tom momentě zachvátila panika, úprkem by se málem přerazili a skoro by zbořili i ten altánek. (Nebudu jmenovat, strejda Milan dobře ví o kom je řeč.)

Dalo by se říct, že nejjednodušší by bylo zkrátka hnízdo nějak humánně odstranit. Jenže štít je dvanáct metrů vysoko a je pochopitelné, že se tam nikomu za sršni zrovna moc lézt nechce. A volat na sršně hasiče, to už je prachsprostá srabařina! Takže hnízdo zůstalo kde bylo a my jsme si na nájemníky postupně zvykli. (Nic jiného nám taky nezbylo.) Máme je tu pořád, vlastně by se dalo říct, že každý rok znovu, protože k podzimu je konec takového sršního hnízda vždy jistý a vždy naprosto neslavný.

To je totiž tak - biologický rok sršní rodiny je přísně daný a už je to tak zařízeno, že s podzimem prostě končí. Svůj díl na tom má nedostatek potravy a taky klesající teploty, na které není běžný řadový sršeň zkrátka stavěný. A krom toho mu jak já jednoduše říkám dotikává budíček, čímž myslím ten jeho naprogramovaný biologický strojek. Pozorující divák by v tu dobu řekl, že sršeň prostě zblbnul. Žluté vrtulníčky najednou nelítají rovně, ale tak nějak do zatáčky, někteří se točí dokola nebo vytvářejí ve vzduchu jakési vrtule. A ty jsou právě nejhorší, pokud máte hnízdo přímo vysoko nad vchodovými dveřmi. Není problém se vyhnout rovně letícímu sršni, při troše pozornosti ani kroužícímu, ovšem pokud začne jeho dráhu tvořit soustava podivných zákrut, začíná být obtížné odhadnout, kam vlastně v další vteřině sršeň poletí, čímž riziko srážky značně vzrůstá.

S přibývajícím podzimem se stav věcí ještě mění k horšímu a to nejen pro hmyz. S prvními mrazy již sršni prakticky přestávájí létat a zkrátka končí. Začínají bezvládně padat dolů z hnízda (tvoří tzv. sršňopád) a motají se pak po zemi. Pokud je hnízdo (jak jsem již řekla) přímo nad vchodovými dveřmi, je to situace pro nás lidi poněkud nepříjemná. V praxi to vypadá asi tak, že nejdřív vystrčím ze dveří hlavu já a zkontroluju stav sršní populace na zemi. Pokud neobjevím nic závadného (zřícení sršni buď zapadli do roštu rohožky nebo umřeli), vypustím ven psa. Pak jdu ven i já, ovšem nejprve si ověřím momentální sílu sršňopádu. To už je jen vteřina - pokud zrovna nic nepadá rychle vyběhnu na chodníček a je to. Důležité je aby mi v ten jediný moment nepřistál nikdo na hlavě.

Jak se nenávratně blíží zima, destrukce sršního hnízda vrcholí. Opouštějí ho poslední mohykáni, zbytek papírového paneláku se začne rozpadat a taky zapáchat. Dolů přede dveře nám v tuto dobu padají z hnízda různé zbytky, biologické kousky, zkažené zásoby a nevábné odpady...s prominutím zkrátka sajrajt. Není to nic nebezpečného, člověk jen musí dát trochu pozor, aby do toho náhodou nešláp a taky to občas odmést.

A pak přijde skutečná zima. S ní přiletí strakapoud a ten opuštěné hnízdo změní v trosky. Létají od něj kousíčky papíru, které vítr rozfoukává po okolí. Ovšem sršní rodina tím rozhodně nekončí. V hnízdě totiž zůstala jedna jediná sršní matka, které se nevím jak vždycky povede nějak přežít. Osobně si to vysvětluji tak, že nejspíš všas opustí toho jejich kulatého papíráka a zaleze kamsi do útrob domovního štítu, kde je v bezpečí.

A my, lidi, se koukneme nahoru ke střeše, kde sedí pták a trhá na kousky zbytky hnízda jako papírového draka a řekneme si: Tak sláva, sršni jsou konečně pryč. To si oddychneme, to si pohovíme, to bude příští léto konečně blažený klid!
Jenže já mohu po deseti letech zkušeností s jistotou říct: Nebude.
Už totiž vím, že na jaře s prvním slunkem vyleze paní sršňová z nějaké díry tam nahoře ve štítu, protáhne si tykadla, protře fasetová očka a pak...jako vždycky....začne znovu lepit!




Na závěr přidávám informaci, kterou jsem nalezla v mořích internetové databáze. Hovoří o tom, jak by se měl člověk v přítomnosti sršně chovat:

"Nedoporučuje se přibližovat k sršnímu hnízdu na méně než 2 metry, při pomalém pohybu nesměřujícím k otvoru hnízda se může pozorovatel přiblížit i na 0,5 metru, pozorovatel by neměl bránit sršním ve výletu, dýchat směrem ke hnízdu a čímkoliv vibrovat. V případě, že sršeň usedne na člověka, pouze zkoumá, zda není k jídlu a během pár sekund odletí.

Tak toho dbejte!