Bojovníci s čistýma nohama

26. září 2012 v 23:06 | Lucka |  Děti
"Jůůů, podívej, mami, kdo to támhle jde?" volali kluci jeden přes druhého a natahovali krky přes sedačky auta. Stáli jsme na parkovišti před Sokolovnou, kde zrovna končila hodina bojových sportů. Ze dveří právě vycházelo několik chlapců. Podobali se jeden druhému jako vejce vejci a hlavní vinu na tom měl jejich společný obleček. Všichni byli v bílém kimonu, které jim sahalo téměř až ke kolenům a které měl každý pečlivě přepásané.
"To jsou kluci z aikida", vysvětloval Honzík, "to já znám, tam chodí Stěpan."
"Tak to bychom tam mohli taky chodit?" ptal se Ondra.
Bylo to poprvé, co některý z nich projevil zájem o konkrétní kroužek. A přestože sama nejsem žádný nadšenec, vlastně jsem proti jejich nápadu nic nenamítala.
"Mohli. Jenže letos je již po zápisu. Ale když vám to nadšení vydrží do příštího roku, můžete se sem přihlásit."
"Jé! Ondro, budeme sem chodit příští rok spolu, viď!" poskakovali kluci na zadním sedadle.
Malý Vašík seděl stranou u okýnka a neříkal nic. Prohlížel si mladé bojovníky venku před autem s nedůvěrou. Konečně nejistým hlasem promluvil:
"Honzíku, ale jestli tam půjdeš, hlavně si nezapomeň vzít s sebou světelný meč!"
Vašík si zkrátka kimonisty zařadil po bok Skywalkera z Hvězdných válek. Koneckonců, moc daleko k němu tihle kluci svým zjevem neměli - nebo on k nim?

Rok uběhl jako voda a před pár dny jsme již zase čekali před Sokolovnou, kluci celí natěšení na první hodinu aikida. Honzík byl trochu nesvůj:
"Ale mami, víš, že na aikido chodí Stěpan? Mami, ten sem chodí už čtyři roky. Myslíš, že budu chodit do stejné skupiny? To by nešlo, ten by mě zrychtoval! Mami, jestli sem přijde taky Stěpan, tak to já sem chodit teda nebudu..."
A pak se otevřely dveře a všichni jsme vešli dovnitř. U okna stál Stěpan a Honzík zamával rukama a hlasitě volal:
"Nazdááár, Stěpane, to je super, že seš tady taky!" a v ten moment už jsem tam já byla zcela zbytečná.

Další hodina proběhla v pondělí. Než jsme vyrazili, vyndala jsem synkovi z baťůžku tepláky z minula a očekávala jsem, že se do nich náležitě obleče.
"Mami, ale tohle jsou přece tepláky z minula!" mával mi nespokojeně oblečkem před očima. Když jsem se tvářila nechápavě dost dlouho, dodal:
"Na aikido potřebuju čisté oblečení. NAPROSTO čisté. To znamená vyprané a vyžehlené...žádné z minula, chápeš?!" Nepřesvědčila jsem ho. Neochotně jsem vytáhla ze skříně jiné tepláky. Vyprané a vyžehlené.
"A taky potřebuju mýdlo a ručník."
"Ale to máte přece u umyvadla..." Tušila jsem, že mluvím jako naprostý zabedněnec a synek se taky podle toho tvářil.
"No, mami, mýdlo a ručník přece potřebuju, abych si moh umýt nohy než vstoupím do dódžó."
Aha. Tak to jo. Vybavila jsem synka náležitými mycími potřebami, u dveří jsme přibrali Ondru a už jsme společně mířili k Sokolovně.

Na parkovišti byli kluci strženi davem a se Stěpanem v čele ihned zmizeli v budově. Zanechala jsem je svému osudu, změnila směr a celou hodinu korzovala po městě a vychutnávala si okamžiky sladkého nicnedělání. Potom jsem se zvolna vrátila k parkovišti. Původně jsem měla v plánu dojít až dovnitř do budovy, jenže k tomu nedošlo. Na parkovišti jsem zbystřila. Přede mnou stála Sokolovna, která měla zcela nahoře pod střechou dokořán otevřená všechna okna. A z těchto oken se linulo asi toto:
"San!"
PRÁSK!
"Či!"
TŘÍSK!
"Go!"
PLESK!
"Tak dělej, co se tam válíš!?"
BUCH!
"Rok!"
PRÁSK! BUCH! PLESK!
"No vidíš!"

Sedla jsem si na lavičku a čekala ne děti. Trochu potutelně jsem očekávala kyselé ksichtíky a nevraživé vrčení. Když se zcela nahoře otevřely dveře, poznali jsme to v mžiku i my všichni rodičové, sedíc zcela dole. Bylo to jako by zhora běželo po schodech dolů stádo divokých koní.
Nakonec rozrazil dav bojovníků spodní vrata a už byli u nás.
"Tak jak to šlo?" ptala jsem se udýchaného Honzíka.
"Skvěle! Bylo to perfektní!"
Pak jsem si teprve všimla, že má rozbitý nos.
"Rozbitý nos? Cože? Kde se mi to mohlo stát?" divil se nevěřícně synek a sahal si rukou na obličej. Pak se rozběhl pryč.
"Počkej, kam jdeš?"
"No přece umýt si nohy!"
Jak jinak.
Zbytečná otázka - mohlo mi to dojít.
Vždyť má přece s sebou to mýdlo a ručník!




Pozn.
Pokud by snad četl tyto řádky některý z mnoha žáků aikida v této zemi, nechť prosím pochopí, že zde nechci toto umění snižovat ani zesměšňovat. Jen jsem z toho poněkud překvapená. Trochu zaskočená. Zkrátka mimo. Ale to se poddá...
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 renuška renuška | Web | 27. září 2012 v 9:05 | Reagovat

To víš, že se to poddá! Kluci taky chtěli chodit na bojové sporty, ale nakonec se z toho vyklubal kroužek papírových modelářů a tanečák. Obojí dobrovolně, bez kimon, bez rozbitých nosů, ale stejně tak s nadšením a radostí. A u tanečáku mě taky ten údiv držel, zvlášť, když je Honzík víceméně jediný kluk mezi cca 20-ti holkami. Ale pokračuje už třetím rokem a je tůůůze spokojený. Proč asi? :-D

2 Hana Hávová Hana Hávová | 27. září 2012 v 14:29 | Reagovat

Rozbitý nos není důležitý , ale čisté nohy ano. Buď ráda , doma by si je třeba neumyl. :-D

3 mstajer mstajer | Web | 27. září 2012 v 22:00 | Reagovat

Když jsem dneska viděl Ondru bojovat s baťohem... Myslím že se má co učit! (Hlavně jíst víc sádla muset bude, jak by řekl Mastr Yoda).

4 MirekČ MirekČ | Web | 29. září 2012 v 5:46 | Reagovat

[1]: Adélka začala chodit do nějakého "sportovního plavání". Vtip je prý v tom, že se může potápět na dno pro nějaký míček ... ;-)

5 MirekČ MirekČ | Web | 29. září 2012 v 5:48 | Reagovat

Zajímalo by mně, jestli se také v Japonsku vyučuje sport: "Typická česká hospodská rvačka". :-D

6 Lucka Lucka | Web | 29. září 2012 v 21:22 | Reagovat

[1]: Kluci byli v pohodě hned. Poddat se musím jen já. :-D
[2]: Ano - tohle taky vidím jako jasnou výhodu. Dokonce dvakrát týdně. ;-)
[3]: "Baťoh obtížným soupeřem zdá se být. Ve skutečnosti síla v něm ale není." dodává Yoda.
[4]: to je jedno jak to nazveš, důležité je, že ji to baví. :-)
[5]: Dost o tom pochybuji. Myslím, že se Japonci mají ještě dost co učit. :-?

7 Čerf Čerf | Web | 30. září 2012 v 11:21 | Reagovat

Dobré! Budu muset pro svou fyzičku taky něco udělat. Asi začnu tím, že si pořídím dódžó :-).

8 Jobe Jobe | Web | 2. října 2012 v 7:54 | Reagovat

Prásk, buch, plesk... O_O Jejda, říkávalo se, Žižkovu a Libni, zdaleka se vyhni. No vidím, že budu muset rozšířit okruh lokalit, kterým se budu vyhýbat obloukem... :-?

9 Ježurka Ježurka | Web | 4. října 2012 v 17:03 | Reagovat

Krásné! Vidíš, ty máš kluky, ale na toto bojové umění chodila i moje vnučka! Moc jí to bavilo a šlo jí to, chodila dost dlouho, tak si myslím, kdyby něco, že by ještě věděla jak se bránit. :-D  ;-)

10 Radka Radka | 20. října 2012 v 8:46 | Reagovat

mě se ten článek moc líbí. Přesně ho chápu, protože tyto sporty vnímám asi dost podobně jako ty. A pokud jde o čistotu? Buď klidná, naťapáno doma mít nebudeš a kapky krve tě přece neporazí :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.