Říjen 2012

Koudelníka syn

30. října 2012 v 19:53 | Lucka |  Honzík *02
Motto: Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá a šišky nikdy nepadají daleko od stromu.

Pozdě odpoledne jsem se vrátila ze školy a s úlevou odložila batoh v kuchyni. Synek seděl v místnosti u stolu, významně se houpal na židli, ťukal obrácenou lžičkou rytmicky do podložky, takže to skoro vypadalo, jako by na mě čekal.
"Tak co, maminko, jak bylo ve škole?" přivítal mě známou větou, kterou jako by mi před několika dny vytrhl z úst. Slovo maminko vyslovil zvlášť pečlivě, to aby dal své otázce náležitou váhu a větu doprovodil špatně zastíraným ironickým úsměvem.
"Dobrý." odpověděla jsem zcela automaticky. Vlastně jsem ho ani moc nevnímala. V mých představách už vířil čerstvý horký čaj, takže jsem se k synkovi otočila zády a loudala jsem se k rychlovarné konvici.
"Co to je "dobrý"?" ozvalo se znovu, tentokrát poněkud podrážděně, od stolu, "Známky mě zajímají. Napadá mě, že jsem ještě vůbec neviděl tvoji Žákovskou knížku."
Ke konvici jsem nedošla.
"My ještě žádné známky nemáme, víš?" odpověděla jsem a považovala jsem věc za vyřízenou.
"To je mi ale nějaké divné! Vždyť tam chodíš už dva měsíce - to mi chceš říct, že za tu dobu nemáš vůbec žádnou známku?"
Synek se nakláněl a mával rukama a nejstrašnější na tom bylo, že kdybych já sama chtěla vytvořit svoji vlastní karikaturu, neudělala bych to líp.
Zavrtěla jsem výmluvně hlavou.
"Hm. To by mě teda zajímalo co tam vlastně děláte, když nedostáváte známky." hučel si synek pro sebe.
"A co dneska? Dobrý? Všechno v pohodě?" pokračoval ve vyptávání.
"Jo, dobrý ...akorát..."
"Akorát co?"
"Akorát ten Koudelníka syn, ten mi nějak nevyšel..." špitla jsem.
Bylo mi jasné, že právě na tohle synek čekal.
"Cože? Tys to zkazila? Tys to nezahrála? Prosím tě, Koudelníka syn! Vždyť je to taková jednoduchá písnička! To ses to nemohla pořádně naučit? Takového času jsi na to měla!"
"Ale nebyla to moje vina..."
"Nee? A čí teda asi tak?"
"Totiž...moje spolužačka mi sebrala noty. Ona si teda myslela, že jsou to noty její, ale nebyly to její. Ona si je půjčila a přečmárala mi je, jenže to přečmárala špatně. A já jsem to potom zkazila, protože jsem koukala do těch přečmáraných."
Moje omluva vyzněla poněkud kostrbatě. Kdyby mi tohle řekl synek, asi sotva bych mu uvěřila. Vlastně jsem si jista, že bych tuhle historku založila do oblasti bájí.
"No, tak to je teda pěkné!" vzdychl nahlas synek." Co s tím uděláme? Tak maminko, to budeš dneska bez počítače a pěkně se toho Koudelníka syna naučíš."
Mé výchovné metody se v tomto okamžiku obrátily proti mně v celé své hrůzostrašné síle.
"Tak jo." kapitulovala jsem."Jenže je tu problém. Když nepůjdu večer k počítači, zůstane stát všechna ta práce, která mě tam čeká. A když ji nikdo neudělá, budeme bez peněz."
Se synkem tato chabá výmluva ani nehla. Seděl dál u stolu s tváří pokrového hráče.
"Leda...", pokračovala jsem "...leda bych ti ukázala co máš psát a ty bys to večer udělal celé za mě."
Nastaly tři vteřina ticha.
Pokrový hráč zcepeněl.
Potom zamrkal a poškrábal se na hlavě.
Nakonec promluvil jasně a zřetelně, jist si svým dobře promyšleným závěrem:
"Dobře. Tak teda dneska výjmečně ti ten počítač ještě dovolím, abys neměla problémy. Ale je to naposled, jasný?"
Taková velkorysost! Kdepak se asi v synkovi vzala? Změřil si mě pohledem, sebral lžičku, vstal od stolu a při odchodu z kuchyně ještě prohodil mezi dveřmi:
"To by to v té škole pěkně vypadalo!"



Pásli braši kozy - film

28. října 2012 v 11:56 | Lucka |  Tvořivost
Dnes zveřejňuji film, který zrovna včera získal bronzovou špricli v celostátní soutěři amatérských filmů v Praze. Tohle dílko vznikalo v poměrně krátkém čase, takže to byla poněkud střelba od boku. Nutno ještě dodat, že v tom rozhodně nejsem sama, neboť ten, kdo se na filmu nejvíc nadřel, byl strejda Milan, který po celou dobu natáčení závratnou rychlostí kroužil kolem kamery a naháněl nespolupracující kozy do záběru. To, že to vůbec nepoznáte a že strejdu Milana nikde neuvidíte, znamená, že to dělal dobře.
Komu by se zdálo, že tuhle filmovou historku už někde slyšel, ten má úplnou pravdu. Film vznikl na motivy skutečné události, kterou jsem již dříve popisovala ve svém článku zde.



Pozn.
Kvalita tohoto přehrávaného videa je poněkud pofiderní. Není to však vinou mou ani vaší, takhle to zkrátka upravila ke sdílení vyšší moc serverová, konkrétně kanál YouTube.

O klovacím pořádku

24. října 2012 v 20:45 | Lucka |  Ostatní havěť
Toto je další článek, pojednávající o neobyčejné lásce ke zvířatům a speciálně o lásce k drůbeži. Některá totiž nekončí v polévce...

Míchala si horkou čokoládu lžičkou a mluvila napůl ke mně a napůl pro sebe:
"Tak už mi zbyla jen jedna jediná křepelka. Co se dá dělat, když se dožívají jen dvou let a téhle už pěkně dlouho táhne rok třetí. Je to vlastně drůbeží babička. Jenže teď nějak nevím, co s ní budu dělat v zimě. Kam s ní - se samotnou?"
Lůca přemítala nahlas a pochopitelně jí ani v nejmenším nepřišlo na mysl udělat si z křepelky třeba nedělní polévku. Nakonec se její zrak zkoumavě zastavil na mně:
"Nechceš ji?"

Obecně se v tom málu literatury, která je o křepelkách k mání, traduje a varuje, že spojování dvou hejn cizích ptáků je věc značně problematická až téměř nemožná. Křepelčí hejno je zkrátka uzavřená společnost, která nové účastníky nevítá s náručí otevřenou, nýbrž s holí v ruce (přesněji v křídle - obrazně řečeno). A že se k sobě navzájem umějí křepelky chovat pěkně nepěkně, to jsem poznala již v létě, kdy se z nějakého důvodu neshodly u krmítka a začaly si ujasňovat klovací pořádek. Krev tekla proudem, oškubaly si všechno peří a dokonce se mi zdálo, že některé křepelky mají hlavičku dočista utrženou, že jim visí už jen na jakési stopce. Ovšem nakonec to tak hrozné asi nebylo, protože to všechny přežily. Tedy až na jednoho kohoutka, ale toho nepočítám, to byl vysloveně sebevrah.
Každopádně to odpoledne v bufetu jsem Lůce řekla na vysloužilou křepelku ne.

Uběhlo pár dní a zvonil mi mobil. Volal děda:
"Poslyš, jsem zrovna v trhu a maji tady krásný křepelky za dobrou cenu. Já ti je koupím. Kolik jich chceš vzít?"
Znovu jsem si představila všechny varovné příručky i skoroutrženou hlavičku z léta. Pak jsem si ovšem řekla, že kdo nic nedělá nic nezkazí a že kdo se bojí, nesmí do lesa a objednala jsem si u dědy deset kousků.
Celý den jsem si potom lámala hlavu jak bych ta dvě hejna nejlépe spojila v jedno, aniž by došlo ke krveprolití nebo ke ztrátám na drůbežích životech.

Děda přivezl nové křepelky v malé kleci. Na první pohled tam byly dost našlapané, nicméně tvářily se spokojeně. Přidala jsem jim krmítko a vodu a umístila jsem je mezi mé starousedlice i s tou klecí. Křepelky naštěstí nejsou žádní turisté, takže se zdálo, že jim v této provizorní ubikaci nic nechybí. Nakonec jsem je tam takhle nechala celý týden. Když si budou chtít něco vyříkat, ať to udělají radši přes plot.

Společný seznamovací večírek jsem naplánovala na sobotu. Úmyslně píšu večírek, neboť jsem se rozhodla spojit hejna až před setměním, aby mohla případnou bitvu včas ukončit tma. Jako poslední krok před spuštěním akce jsem okroužkovala všechny starousedlice, čímž jsem si zajistila kontrolu nad věkovými kategoriemi všech křepelek. Nemohla jsem se zbavit určité nervozity, neboť jsem si opravdu nebyla vůbec jista co se stane, až otevřu dvířka klece v kleci. Tušila jsem, že s největší pravděpodobností začnou lítat brka.
Jenže se stalo něco docela jiného.
Přijela Lůca.

Stála u stáje, v ruce držela klec na kanárka a v ní se krčila křepelčí seniorka.
"Tak jsem tady s tou křepelkou. To víš, bude zima, co bych s ní, samotnou, asi dělala..."
Chystaná akce tím rázem dostala třetí rozměr.
"Taky jsem přivezla takový užitečný prášek. Tím je všechny posypeme a kdyby tekla krev, tak je v tom prášku desinfekce, která zabrání infekci. Mám dojem, že se to po tom prášku všechno i rychlejc hojí."
Abych pravdu řekla, jestliže jsem měla dosud obavy o zdraví zástupkyň mého prvního i druhého hejna, v této chvíli jsem osud Lůciny křepelky viděla jako zpečetěný. Jenže co s ní, samotnou, v zimě...

A tak nastal okamžik O. Sesypaly jsme všechny ptáky na jednu hromadu, přihodily opeřenou veteránku, všechno hojně pocukrovaly práškem jako čerstvou bábovku a čekaly, co se stane.
A nestalo se nic.
Absolutně nic.
Všechna drůbež se v řadách srovnala u krmítka jako by tak večeřela vždycky a spořádáně hodovala na směsi.
"Tak vidíš", povídá Lůca trochu mně, ale spíš křepelce, "já ti říkala, že to bude v pohodě."
Pipky vypadaly klidněji než my.
"To máš radost, viď?" pokračovala Lůca, ale mě už bylo jasné, že teď mluví ke své seniorce.
"Máš tu spoustu kamarádek, pěkné krmítko...Tak šup, šup, honem k jídlu!"
Křepelky se krmily a spokojeně pípaly.
"No, vypadají opravdu v pohodě", konečně jsem promluvila i já, "ale ještě uvidíme zítra, až se rozkoukají. Napíšu ti, jak to tu vypadá."
"To snad radši ani ne," zarazila se, "někdy je snad lepší nevědět..."
Napadlo mě, že tohle může říct opravdu jen Lůca.

Ale nakonec jsem jí vědět dala. Křepelky si zachovaly stejný dekór i druhý i třetí i další den, zkrátka a naštěstí hororový scénář z příruček se nekonal. Občas nějaký ten klofanec sice padl, ale jen pro ujasnění klovacího pořádku, aby bylo všem jasno kdo je kdo. Přes den vystupují jako jedno hejno, ale večer se vždy rozdělí na dvě skupiny a každá jde spát do úplně opačného rohu klece, jako by s tou druhou partou nechtěly mít do rána vůbec nic společného.
A kam se vrtla seniorka?
Ta se pochopitelně přidala k těm starším, neboť vrána k vráně sedá.
Zdá se, že to platí i o křepelkách.

Křepelky u večeře

Horymír

15. října 2012 v 21:14 | Lucka |  Perličky a vtípky
U snídaně jsem si všimla, že si synek prohlíží obrázek...
"Vašíku, copak to tam máš?"
"Horymíra, mami."
V ruce držel placku se špendlíkem. Na její lícové straně se skvěl vladyka na koni.
"Mami, víš co udělal Horymír? Utek na Šemíkovi z Vyšehradu. A víš jak? Přeskočil hradbu a skočil z vejšky do řeky!"
"Neříkej!"
"Fakt! Pak přeplaval celou Vltavu a víš kam běžel? K Neumětelům!"
"Nepovídej! To je pěkný kus cesty!"
"Jo. Ale mami, víš co se pak stalo? On totiž ten Šemík tam vůbec nedoběh, protože umřel." (synek kývá uznaně hlavou)
"Hmmm, tak to je teda blbý..."
Zkoumavě se na mě dívá a pak dodá s jiskrou optimismu v hlase:
"Nojo, Šemík umřel. Ale mami, z toho si nic nedělej, on totiž ten Horymír potom taky."



Ve vlaku to nedoženu

8. října 2012 v 23:01 | Lucka |  Co mě ještě baví
Někdy to tak přijde, že se člověk jednoho rána probudí a zjistí, že je někde úplně jinde. Nemyslím tím teď zrovna v cizí posteli - mám na mysli jakýsi životní krok či skok, který se zkrátka udál, aniž by to dotyčný nějak dalekosáhle plánoval. Je dokonce pravděpodobné, že kdyby se mohl vrátit o rok zpět a vyprávět svou budoucnost svému tehdejšímu já, byl by se sám sobě hlasitě vysmál.
A abych pravdu řekla, směju se i teď. Život tropí hlouposti a občas člověka zakopne až do míst vskutku nečekaných.
Nějak se to celé spletlo, zaseklo a nešlo to dál. Rozhodla jsem se tedy udělat krok zpět - přihlásila jsem se zase po létech ke studiu na škole. Kdo by řekl, že prolezu přijímačky z předmětů, o kterých nemám téměř ani tuchy? Neuvěřitelné stalo se skutkem.
Tak je teď ze mě zase student!

Pokud porovnám svůj dávný studentský život s tím dnešním, musím zde podtrhnout několik významných rozdílů:

* Dříve jsem ráno připravovala jen jednu snídani a jednu svačinu a to pouze sobě. Pokud doma v lednici nic moc nebylo, v duchu jsem vyčinila rodičům a jídlo jsem si dle vlastního vkusu nakoupila na nádraží. Dokonce jsem občas stihla i ranní návštěvu restaurace.

* Dnes musím ráno připravit jídlo dětem, koním, kozám, psovi i sobě a když je lednice prázdná, můžu si leda tak nafackovat. Návštěva nádražní restaurace nepřipadá v úvahu. Za prvé jezdím do školy autem a za druhé by mi nezbylo na naftu, kdybych hned ráno všechno utratila za pitomou snídani na vidličku.

*Dříve jsem cestou do školy spala nebo studovala. Na obojí byl ve vlaku naprostý dostatek času.

*Dnes nespím ani nestuduji, protože řídím. Jezdit autem je nutné k tomu, abych byla doma včas a abych večer stihla vše včetně kontroly úkolů (tedy studia) mého synka. (Sledujete, jak je to všechno spletité?)

*Dříve jsem přišla ze školy, odhodila tašku kamsi do kouta a vyrazila za tatínkem (který pochopitelně tehdy ještě vůbec tatínkem nebyl) do kina.

*Dnes přijdu ze školy a nemusím nikam, protože tatínek už na mě doma čeká. A není sám.

*Dříve jsme v nočních hodinách odcházeli s tatínkem z kina a společně jsme brblali nad tím, jak je možné, že jsou již v tuto mladou noční hodinu všechny restaurace v okolí zavřené.

*Dnes mě restaurace netrápí, protože v nočních hodinách sama chystám oběd a večeři na další den.


Ale jsou tu i kladné stránky věci. Každé studium něco stojí. A je pochopitelné, že pokud jsou v rodině studenti dva (v tomto případě já a synek), mohou z toho ekonomicky těžit. V praxi tím mám na mysli zejména zdvojené náklady, které se tímto eliminují. Nespornou výhodou je v našem případě fakt, že mé dálkové studium probíhá z velké části ve dnech, kdy jsou všichni běžní řadoví žáci i denní studenti doma a mohu si tedy od synka ledacos vypůjčit:

*Krabička na svačinu - Honzík ji ve dnech volna pochopitelně nepotřebuje. Krom toho pokud si ji vypůjčím, mám kontrolu o tom, jestli ji synek donesl domů opravdu prázdnou a jestli v ní nevězí žádná rohlíková mumie. Krabička má trochu vyšlehané panty, ale komu by to vadilo?

*Plavací čepice - trochu jsem se bála, že mi bude malá, ale nakonec se tento handycap proměnil ve výhodu. Nacpat do gumové čepice hlavu bylo poněkud pracné, ovšem zato jsem byla jediná, kdo měl po plavání vlasy opravdu suché.

*Desky na sešity - jeden by nevěřil, jak je tato papírenská banalita drahá. Kdo chce dělat ramena, prosím. Já mám desky s dinosaury a nestydím se za to.

*Pravítko - pravítko mi Honzík daroval. Už ho nepotřebuje protože má nové - to s tou zesílenou lištou. To, které se nezlomí, když s ním synek o přestávce bojuje. Já nebojuji (tedy zatím), takže mi stačí pravítko obyčejné.

Tak to je pro dnešek v kostce asi tak všechno. Píšu pro dnešek, protože tímhle rozhodně nekončím. Nějak mi začínají padat oči, takže se k nakousnutému tématu ještě vrátím někdy příště.
Teď musím jít honem spát, neboť jak jsem se již výše zmínila, ve vlaku to nedoženu.
Časy se mění, únava zůstává.
Dobrou noc.