Listopad 2012

Metoda prcka a schodu

23. listopadu 2012 v 18:54 | Lucka |  Kozy
A je tu čas na další článek s hvězdičkou.

Opět nám nastalo to úžasné období mlh, studeného topení, teplého čaje, ucpaného nosu, zimních pneumatik a bezdomovců, kupících se v nádražních čekárnách. A jako bonus k tomu všemu přichází vždy touto dobou ještě navrch dlouho očekávaná kozí říje. Tomuto fenomenu jsem se již zhusta věnovala ve svých článcích dříve, takže by to skoro vypadalo, že se k tomu již nic nového napsat nedá. Jenže opak je pravdou. Příroda je ježibaba (nikoli čarodějka) a já konečně po létech shledávám, že kozí rozmnožování (a možná i veškeré rozmnožování vůbec), je její vrcholný majstrštyk, u kterého se Matka (čímž myslím Matku Přírodu) královsky baví, zatímco se všem ostatním kolem rosí čelo.

Již dříve jsem psala o tom, že koza si svou dobu umí náležitě pečlivě vybrat a sice tak, aby právě v den jejího roztoužení byli všichni její lidé zasekaní v práci nebo chořící, umírající v posteli, případně aby byl alespoň někdo z nich dlouhodobě upoután v zubařském křesle, aby bylo auto v servisu, hromada slámy složená uprostřed cesty a nejlépe aby k tomu všemu ještě padaly dost velké trakaře.

Letos jsem nic nenechala náhodě. Je jeden způsob, jak se tomuto logistickému kolapsu vyhnout - stačí jen zavést kozám něco jako lunární kalendář. Z údajů pečlivě zaznamenaných a statisticky vyhodnocených jsem pak schopna s přesností plus minus pár dní odhadnout datum chystané akce a dohodnout to předem i s kozlem, respektive s jeho majitelkou.
To by bylo, abych na tu ježibabu nevyzrála! (Hovořím teď opět o Matce Přírodě.)
Fungovalo to dokonale. Mahulena se se svým ranním mekotem strefila přesně do červených čísel v kalendáři. Hned jak jsem toto zjistila, volala jsem o prskající se koze tatínkovi, protože právě ten má s kozlem dlouholetou dohodu.
Ujednáno.

Ve čtyři odpoledne už jsme byli i s Mahulenou u ohrady. Nemuseli jsme se tentokrát nikam dobývat, zaměstnance jsme sebrali hned na příjezdové cestě (do auta na sedadlo, nikoliv na kapotu), takže jsme s ním vyrazili rovnou za kozlem.
"No...ale...ta koza veliká!" hodnotil Ukrajinec Mahulenu. Brala jsem to jako kompliment a vůbec mě nenapadlo, že to ošetřovatel řekl s jistou mírou pochybností v hlase.
Pochopila jsem to až když jsme vešli do boxu ke kozlovi. Váhově byl proti Mahuleně asi tak poloviční, o vzrůstu ani nemluvím. Když jsme vešli dovnitř, začal vzrušeně pobíhat kolem kozy v kruzích a legračně při tom mrskal nožičkama. Mahulena byla proti němu jako obr.
"Proč je tak mrňavej?" ptala jsem se nenápadně tatínka.
Zdálo se, že odpověď zná:
"Já to tak domluvil. Myslel jsem, že pojedeme s Meluzínou a ne s Mahulenou. Myslel jsem, že se prská ta malá. Asi jsem si ty dvě kozy splet. Sorry." odpověděl na půl pusy.
Kozlík mezitím hopkal po zadních nohou za Mahulenou, která ho svým ocasem vytrvale mlátila do čela. Jeho snaha byla zcela marná. Vypadal jako trpaslík.
Napadlo mě, že to nejspíš Mahulenu brzo přestane bavit a dá tomu prckovi nakládačku (to ona umí), nebo že se snaživý kozlík zanedlouho unaví a padne vyčerpáním.
Naštěstí venku ve výběhu stálo několik dalších, podstatně větších kozlů.
"Co kdybychom vzali jiného?" ptala jsem se s nadějí.
"To ne. To něpovolila majitelka. No, já ji ješčó zavolám." řekl zaměstnanec a vyndal mobil. Kdo si vzpomene na zážitky z let minulých, tomu už teď dochází následující, a sice že Ukrajinec se nedovolal nikam.
Pak se podrbal ve vlasech a řekl: "Idítě so mnou."
Vzal mi z ruky vodítko s Mahulenou a vyšel ven z boxu. Trpaslík dribloval za kozou. Obešli jsme dřevěnou stavbu až dozadu, kde byl na zemi schod.
Otázka:
Co dělat v případě velké kozy a mrňavého kozla?
Postavíme kozu pod schody a prcka zase na schod úměrný jeho vzrůstu. Je to zkrátka asi takové, jako kdyby dostal pod nohy židli. V první chvíli je trochu problém tuto akrobatickou část oběma aktérům vysvětlit, ale když hned nepochopí, chce to jen trpělivost, brzy na to přijdou sami.
Naštěstí tou dobou ještě nebyla Mahulena tak otrávená a kozlík tak zruchaný, aby se na naše sofistikované plány se schodem vykašlali. Nevykašlali se a podařilo se.
Uff!

Neměla jsem odvahu zeptat se jak je ten kozlík starý. Tiše doufám, že to byl ještě mladíček nedorostlý, případně nedokrmený, zkrátka že růstový potenciál jeho potomků bude poněkud větší a že nám tu na jaře nebudou běhat půlkozy, které už i naše děti umějí častovat velice nelichotivým slovem.
Nechám se překvapit.
(A čekám, co ta ježibaba na jaře zase vymyslí.)




Související články z tohoto blogu:

Dobří holubi se musejí vracet

19. listopadu 2012 v 22:41 | Lucka |  Co mě ještě baví
Byl páteční nákupní odpoledne. Děda s babičkou se již blížili autem k domovu s kufrem plným roztodivných potravin. Nikdo z nich nehovořil, každý se už viděl v teple gaučíku, zahloubán do svých vlastních myšlenek nad nadcházejícím poklidným víkendem.

Auto svižně míjelo poslední branky sousedů a ocitlo se už jen pár metrů od vrat vlastních, když se zčista jasna náhle udála nečekaná změna. Vůz prudce zpomalil, brzdy zaskřípěly, s babičkou to trhlo v sedačce. Snad ještě o vteřinu dřív než se kola zcela zastavila otevřel děda dveře auta, opustil sedadlo řidiče a svižně vyskočil na ulici.
Tohle je babičky noční můra. Kdykoliv děda podnikne něco podobně nečekaného, vždy se jí orosí čelo v předtuše nějaké počínající duševní choroby. Aby toho nebylo málo, pár vteřin nato zjistila, že děda pádí mílovými kroky po ulici kamsi nazpátek. Zůstala sedět v nastartovaném autě, pozorovala postavičku rychle mizící v dáli a hlavou jí běžely nejchmurnější myšlenky.
Už je to tady!

Uběhla nekonečně dlouhá doba, když se známá figura začala zvolna vracet k autu.
"Na!" řekl děda, když se konečně usadil zpátky za volant a cosi babičce podal do rukou.
"Ležel tam u silnice - všim jsem si ho na poslední chvíli. Nic mu není, je jen unavenej." A babička držela na klíně poštovního holuba. Rozhlížel se kolem, křídla mu visela k podlaze a měl evidentně dost.
"Dáme ho mezi ty naše, on si tam odpočine..." vedl děda dál svůj monolog a úplně zapomněl na strasti proběhlého nákupu.
"Co budeme dělat s poštovním holubem?" vrátila se babičce konečně řeč. "K ničemu to není, je jak za groš kudla. Naši slepičáci se drží pěkně při zemi, ale tenhle bude v jednom kuse lítat na střechu a tam bude akorát tak..."
"No právě, protože je to poštovní holub! Podívej - má kroužek." A děda vítězoslavně zatahal volnou rukou holuba za nohu, aby svým slovům dodal náležitou váhu.
Babičku však skepse neopouštěla: "Co s kroužkem?"
"Takový poštovní holub mohl přiletět kdoví odkud. Třeba z Prahy, z Benešova, nebo z ještě dál. Taky moh přiletět z Německa...nebo z Francie, tam je holubaření populární. A proto je taky tak unavenej. Kdoví kam mířil. Zkrátka to přeťáf a tady mu došly síly, padnul u té silnice a naším úkolem je teď oznámit jeho polohu. A taky zjistit odkud přilít...to by mě opravdu moc zajímalo...aby se moh vrátit."
A jak tak děda hovořil, začalo to pomalu zajímat i babičku.

Druhý den vzal děda holuba a vyrazil s ním ke zdejšímu holubáři. Babička ho tam poslala. Pan P. bydlí v druhé půli vsi, hlolubů má jak máku a všichni jsou to poštovní borci, cestovatelé ověnšeni mnoha trofejemi.
Odborně pošťáka převzal a potěšeně dědovi oznámil, že se hned půjde podívat do počítače, koukne na kroužek, zjistí bydliště, matku, otce, národnost i rodné číslo holuba a brzy dá dědovi vědět.

Děda byl nadšen.
"To budete koukat, co takový poštovní holub zvládne. Ten klidně přeletí i půl Evropy!"

Další den rozdala babička v kuchyni školní obědy, když se ve dveřích objevil malý hošík.
"Dobrý den. Paní kuchařko, váš manžel našel holuba?"
Nastal moment ticha. Všichni kolem se pozastavili nad tímto věru zvláštním dotazem, jen babička ihned věděla o čem je řeč.
"No - našel."
"Já jsem vám přišel poděkovat, protože to byl můj holub. Pan P. mi ho přines. Bydlíme tady za kopcem, ten můj holub je už hrozně starý, strašně se divím, že ten kopec vůbec přeletěl. Asi mu tam u vás došly síly nebo co, nebo nevěděl jak zpátky, tak jsem rád, že jste mi ho vrátili."
"Aha", řekla babička, " tak to my jsme taky rádi."

A tak se poštovní holub vrátil zpátky domů za kopec.
Nebyl z Francie, z Německa ani z Benešova.
Byl to vlastně náš soused.
A dědovi to nevadilo.