Prosinec 2012

Jak jsme přežili konec světa

22. prosince 2012 v 23:12 | Lucka |  Co mě ještě baví
Už je tomu nejméně rok, kdy jsem tu zprávu slyšela prvně. Nějaký pán tak dlouho zkoumal historii mayské civilizace, až se v jejich dávném kalendáři dočetl, že se blíží konec světa. A safra. O pár měsíců později tuto neblahou zprávu Novinky na internetu ještě zopakovaly, protože se zjistilo, že konec světa potvrdil také nápis na kamenném schodu před vstupem do trosek jakési budovy (redaktoři ji blíže nespecifikovali). Pak se na to na několik týdnů tak nějak zapomnělo možná jen proto, aby se pár dní před Vánocemi spustila psychomediální masáž.
V televizi se to najednou vyrojilo pořady s mayskou tematikou a málokterý z nich končil jinak než patosem z nadcházející apokalypsy. Kde netančili Mayové, tam přistávali ufoni. Když jsem otevřela internet, ihned na mě vyskočilo odpočítavádlo, ukazující kolik času nám zbývá do konce světa. Bylo přesné na vteřiny. Nad zmařenou civilizací už plakaly i jinak naprosto seriózní deníky (možná nejsou až tak seriózní). Blog hlásal: "Bude konec světa. A jestli ne, těšte se na nový Blog.cz..." Patetické!

Ale skutečnost byla ještě složitější. Na tom všem mě nejvíc štvalo to, že Mayové naplánovali apokalypsu zrovna na 21.12., tedy na den Slunovratu, který každoročně slavíme s přáteli ve velkém stylu s vatrou, buřty a svařákem. No co, řekla jsem si nakonec, pozvat je můžu, třeba to letos bude konečně pořádná megalitická podívaná. Jenže sraz byl až na 18.00 hodinu a kdyby celá mayská akce začala dřív, hrozilo, že se náš letošní Slunovrat třeba vůbec neuskuteční. Naštěstí jsem v rámci celoreplubikové mediální kampaně brzy obdržela detailní program (a předpokládám, že jste ho obdrželi všichni). Ten mě uklidnil...




Že je ve vzduchu cosi neblahého jsem pochopila už týden před chystanou apokalypsou. Vašík v noci kašlal jako ořech u boudy a druhý den jsme od doktorky obdrželi menší igelitku antibiotik. Nic pěkného.
Za záhadných okolností mi přestal fungovat foťák. Normálně bych si řekla, že je zkrátka rozbitý, jenže takhle? Tak blízko před koncem civilizace? Může to být jen náhoda?
Ve středu se dědovi naprosto záhadně vybila baterka v autě. Taktak dojel z práce domů. Že by počínající důsledek měnícího se magnetismu Země?
A nakonec nám 20.12. v poledne přestala téct voda. Netekla sice jen patnáct minut, ale i tak muselo být každému jasné, že se něco blíží.

V pátek ráno mě šokovala zpráva, která byla na Novinkách úplně nečekaně nová. Konec světa bude ve 12.11 hodin. Do háje! Věci kolem ohně připravené, jídlo, pití, speciálně k této události vypálené hudební CD, dokonce nachystaný sud s pípou a pivem. Když to celé spustí tak brzo, ufoni to pivo ani neochutnají. Mrzelo mě to. Ohňostroj jsme měli zapálit v 19.00 hodin, přesně podle plánu. Taková čára přes rozpočet! Novinky, proč jste včas nevarovaly?

K obědu jsme si s Vašíkem udělali krupicovou kaši. Teprve při jídle jsem uvažovala, jestli jsme neměli zvolit něco důstojnějšího. Ke konci světa se krupicová kaše fakt moc nehodí. Jenže Vašík kašlal, bylo mu špatně a nic jiného by obědvat ani nechtěl. Taková smůla. Nakonec ji stejně nedojedl a odešel od stolu. Jedla jsem tu kaši sama a dívala se z okna na obzor, abych viděla až to začne. Vzpomněla jsem si na Pompeje. Jak tam ti lidé stojí nebo leží už pár tisíc let právě tak jak je katastrofa zrovna zastihla a turisti je dnes chodí okukovat. Kdyby se právě tohle teď stalo mně, budu sedět navěky s lžící v ruce u krupicové kaše. Ta představa je...blbá.

Jenže ve 12.11 se nic nedělo.
Aha, Novinky to spletly.
A protože to byla opravdu potěšující zpráva, šla jsem připravovat obložené chlebíčky.

Sešli jsme se večer u ohně jako obvykle. Počasí bylo letos mimořádně příznivé. Hvězdy jsme sice neviděli, ale to bylo přece v tisíciletém plánu. Nepršelo, nefoukal vítr, nemrzlo, prostě idyla.
Snad jedinou pižkou na kráse byl ztracený kotlík na svařák. (Že by důsledek pohybu zemských desek?) Takže jsme svářo uvařili v hrnci. Bylo jako med.




V 19.00 hodin jsme zapálili ohňostroj. Byly to kvalitní dělobuchy a z našeho kopce lítaly pěkně vysoko nad okolní stromy. Děti tleskaly, výskaly a nadšeně poskakovaly. ("Dra-ka! Dra-ka! Strejdo, ještě dra-ka!!!")
Byl to opravdu rachot. Je možné, že občan v tom momentě kdesi poblíž spící a u televize klimbající za zvuku našeho ohňostroje vyběhl zděšen na balkón v hrůze, že už JE TO OPRAVDU TADY!







Buřtíky jsme opekli a s hudbou zajuchali. Je opravdu škoda, že se vinou střetu makrokosmu s mikrokosmem rozbil ten můj foťák, takže se dochovalo z konce světa jen nepatrné množství fotek tak pochybné kvality.
Když se až do 22. hodiny nic neobvyklého nestalo (tedy právě až na ten kotlík), usoudili jsme, že už vlastně v programu zbývá jen ten projev V. Klause a začalo nám být trochu zima, takže jsme se kolektivně přesunuli k ohni v krbu plápolajícímu.




A tam v teple jsme pojedli a popili a úplně jsme se zapomněli domluvit kdo bude hlídat konec toho prezidentského projevu, po němž už to doopravdy vypukne. A řeknu vám, tyhle komunikační šumy, to je opravdu hrozná věc. Jak se to nedořeší, jak se to pořádně nedomluví, tak se to pak zkrátka celé zpacká a to je taky důvod, proč jsme si na konec světa vzpomněli v době, kdy už pan prezident dávno odřečnil a kdy už zřejmě zahájila projev Evropská unie. Zkrátka jsme ten konec světa prokecali a propásli.
Jestli padaly megality, stejně bych je neměla čím vyfotit.
Jestli přiletěli ufoni, tak se přiznávám, že jsme to všechno snědli a vypili bez nich. Jestli se domů vrátili hladoví, tak je to fakt ostuda a určitě nás pomluví. Zvlášť když se pozvali už před několika tisíci lety.
A jestli se prohodily magnetické póly Země...Já nevím, protože jsem na kompas ještě nekoukla. Kontroloval jste to už někdo? Teda, jestli se ty póly fakt prohodily! Jestli se prohodily...tak to teda bude bomba.
Ovšem pokud na to pohlédnu z čistě praktického hlediska...
...mnohem větší pecka bude až nalezneme ten ztracený kotlík na svařák...



Skleněné oko

14. prosince 2012 v 11:30 | Lucka |  Perličky a vtípky
Vašík: "Mami, víš to, že když dělá někdo blbiny, může si vypíchnout oko?"
Já: "To vím. To je pak malér."
Vašík: "Jo. A takovej člověk pak nemá normální oko, ale místo toho prvního pak nosí oko skleněné!"
Já: "No, to je pravda."
Vašík: "Jenže když ten člověk pak nedává pozor, tak mu to skleněné oko může spadnout na zem. A když to skleněné oko spadne na zem, tak se rozbije na tisíc střepů!"
Já: "Hm. Nojo, ale co pak?"
Vašík: "No... pak se to musí pořádně zamést....a hodit do koše...."




****************************

A ještě něco pod čarou.
Přišlo mi pár otázek, už je to déle. Konečně se teď dostanu k jejich zodpovězení, abych pisatelku nezarmoutila. Ten dotazník je vlastně taky takové malé, virtuální, skleněné oko...

1. Tvé oblíbené jídlo?
Myslím, že jsem přirozený všežravec. S chutí si dám rajskou s plněnými paprikami, pizzu frutti di mare, ale od věci není ani takový čerstvý rohlíček obzvláště vypečený s máslem. A samozřejmě mléko, protože jsem mlékoholik.

2. Raději dům nebo byt?
Dům v Čechách, byt v Jižní Americe nebo na Marzu.

3. A kde? Ve městě nebo na samotě?
Teoreticky by to možná šlo i ve městě. Kdybych tam měla kam dát koně, kozy, včely...děti. Raději zůstanu u teorie.

4. Když se řekne Vánoce....
Skleněné koule ve výlohách, kapři v kádích, kulichy, palčáky, rozbředlý sníh, obchod, ve kterém se každý rok znova leknu obřího Santy v nadživotní velikosti (naštěstí už se nesměje nahlas, asi mu došly baterky nebo mu konečně kdosi uškub kabel). Zdobení stromečku, nadělování koním, skvělá rybí polévka, smažený kapr, Ježíšek, slavnostní rozbalování dárků a večerní pohádka, ze které vidím vždy jen konec, ale to mi nevadí. A taky noční cesta na Půlnoční.

5. Kam by ses ráda podívala?
Na Machu Picchu. Jen doufám, že než se tak kdy dostanu, nepostaví hned vedle toho Disneyland. (Cože? On už tam je?)

6. Chtěla bys něco změnit v životě?
Ne. Což o to, ono by se našlo. Ale to, co je třeba změnit a fofrem, já absolutně neovlivním. Takže to nechávám plout kolem své hlavy a snažím se držet nad věcí.

7. Proč jsi začala blogovat?
To je ohraná písnička. Prostě se mi to zdálo být dobrý nápad.

8. Jsi nákupní typ?
Rozhodně. Důkazem je tento článek: Článek


9. Co bys udělala, kdybys vyhrála milion?
Ty už o tom víš?

10. Chtěla bys znovu chodit do školy?
Já už znovu do školy chodím. Rozhodně doporučuji.

11. Máš ráda naše české písničky nebo raději cizí?
Proč nebo? Čech - Nečech, kdo umí, ten umí, to se přece nevylučuje. I když při poslechu některých interpretů mám chuť...vylučovat (samozřejmě z médií).

Ble ble dobré ráno

9. prosince 2012 v 19:10 | Lucka |  A co mě nebaví
Možná znáte ten pocit, kdy se závazně upíšete k něčemu, co se zdá být neuvěřitelně daleko a máte dojem, že ta doba mezi dneškem a dnem D je naprosto rajsky nekonečná. Někam si poznamenáte termín tužkou a pak veškeré starosti zavřete i s informací do notýsku. Potom uběhne měsíc, ovšem když otočíte list v kalendáři, vyskočí to na vás znova. V ten moment to v hlavě zcela lehounce zacinká a kdesi vzadu se rozsvítí drobný varovný nápis: "zkouška".
Jenže proš se trápit? Přece mám ještě skoro měsíc.
Potom uteče zase nějaký týden a to už to v hlavě svítí dost jasně: "ZKOUŠKA" .To se už nedá přehlédnout ani ignorovat. Je třeba začít jednat. Dobrá tedy, znamená to setřídit všechen studijní materiál a potom ho dostat do mozku. Připravím si desky, do kterých pěkně přehledně řadím veškerou literaturu. Zdá se toho být víc než se čekalo? To je obvyklé. U každého bodu nacházím ještě odkaz. U odkazu pak další odkaz k dalšímu odkazu a tak dál. Už by to mělo pomalu být v hlavě, ale místo toho jen tloustnou desky. Sakra!
A pak to najednou začne kdesi v žaludku výstražně houkat a červeně blikat asi jako když dostane ponorka zásah torpédem:

"ZKOUŠKA"

Přestávám hromadit informace a cpu je konečně do hlavy. Je to trochu jako natahovat rezavý budík nebo jako balit kufr před návratem z dovolené. Navíc tu kolem neustále vesele poskakují děti, které mají z maminky legraci a občas jí provedou i nějakou srandičku k popukání. Smějí se všichni kromě mě.
Přemýšlím, jestli je možné aby někdo běhěm studia pedagogiky podrobil děti středověkému fyzickému trestu nebo je případně zabil...

To nejhorší přišlo v den D ráno. Vědomostní pusto, prázdno, v hlavě asi taková mlha jako venku za oknem. Před očima neustále desky otylé informacemi. U stolu kašlající synek žádající přísun pití s medicínou. Pejsek Sam vyžadující snídani. Dunící mozek.
Synkovi jsem nalila čaj. Jako vždy si do něj s chutí namáčel jednu sušenku za druhou. Než jsem obsloužila myčku, zmizel synek kdesi mezi hračkami.
Zvedla jsem ze země pytel s granulemi abych konečně uklidnila hladově pobíhající psisko. Myšlenky se toulaly kdesi mimo, takže ruce tou dobou zřejmě nikdo neřídil. A snad právě proto se mi podařilo škobrtnout a psí krmivo vysypat. Rázem bylo všude. Na stole, na zemi, na židlích, některé kousky se trefily dokonce i do Samovy misky (pozitivní část mého artistického výkonu). Když jsem to všechno pracně smetla na lopatku, vůbec jsem si neuvědomila, že jsem granule místo zpět do pytle vysypala rovnou do odpadkového koše. Ach jo - máš dost! Řekla jsem si.
A pak jsem si namazala chleba a usedla ke snídani. Přišoupla jsem si Vašíkův nedopitý čaj. Uličník, zase ho polovinu nechal. A těch sušenek co tam rozmočil! Chroustala jsem materiál, kterého bylo v čaji téměř půl hrnku. Ty sušenky mu rozhodně omezím. Stojí to takových peněz a dobré to taky zrovna moc není. Ještěže se nestihly rozmočit, to bych už vůbec nepozřela. Jak to má těm dětem chutnat, když to není ani trochu sladké? Nic se nemá přehánět, ale tohle...? Hnus!
A pak jsem v čaji zamíchala lžičkou a nabrala trochu materiálu. K mému překvapení tam nebyla ani jedna sušenka. Na lžičce byly psí granule a měly tvar pravidelných kostiček jedna jako druhá. Žádná z nich se nerozmočila. Zřejmě kvalitní značka.
Vzala jsem to jako pozitivní znamení.
Tento den už mě nemůže vůbec nic rozházet.
Když už mám v hlavě mlhu, alespoň vím co snídám.



(Zdroj obrázku: Fuckbook)
Pozn. Uznávám, že toto je článek jak noha. Eh! Ale takový je život...