Leden 2013

Člověk tvrdohlavý

29. ledna 2013 v 18:56 | Lucka |  Co mě ještě baví
Tak už zase žiju! Tuto větu píšu, neboť jsem několik prošlých týdnů strávila ve společnosti tetky chřipky a ta nikomu na přílišné kreativitě rozhodně nepřidá. Vlastně by se dalo říct, že mě tato banální choroba zcela neočekávaně přepadla a uvěznila v mém vnitřním já. Jak jinak nazvat stav kdy neslyšíte, necítíte, skoro nemluvíte, nemyslíte, ignorujete okolí a celou dobu jen uvnitř té temnoty v hukotu uší dumáte jak se toho svinstva konečně zbavit.

Pravda je, že jsem si tu potvoru chřipku nejdřív čtrnáct dní živila. V domnění, že ji postupně potlačuji jsem ji ve skutečnosti celou dobu kultivovala v příjemném nitru mého organismu. A když jsem konečně usoudila, že můj čajový, medový boj nikam nevede, že už nepomáhá ani slivovice mazaná vnitřně i zvenku a že už mě rozhodně štve spát s křenem na prsou, šla jsem nakonec k doktorovi.

Náš pan doktor je originál. Je to ten typ, u kterého si nikdy nejsem jista, jestli mě nepošle rovnou do Pelhřimova, když dorazím s nějakou banalitou. (A to se rozhodně nestává, protože vždycky to nějakou dobu zkouším nejprve s tím křenem.) Mám dojem, že i kdybych si k němu nesla hlavu v podpaží, zachová pan doktor tu svou hlavu chladnou a brvou nepohne.
Sotva jsem vešla do ordinace, vlastně jsem byla ještě jednou nohou v čekárně, pan doktor sedíc zcela vzadu u okna a hledíc do papírů už mi hlásil:
"Bolí vás hlava, v krku, v zádech, máte strašnou rýmu a kašel, kvůli kterému nemůžete vůbec spát a léčíte se už pěkně dlouho, jenže to nepomáhá."
A já si sedla na židli a řekla jenom:
"Jo."
V ten moment zazvonil telefon.
"Nikdo tu neni.", řekl pan doktor zblízka přístroji. Ten poslechl a ztichl.
Pan doktor vzal ze stolu špachtli, vstal a řekl:
"Otevřít."
Tak jsem otevřela. Zašátral mi v krku a řekl:
"Zavřít."
Tím byla první část vyšetření hotova.
V ten moment se zase ozval telefon.
"Nikdo tu neni!", opakoval mu doktor důrazněji. Přístroj znovu zmlkl.
Pan doktor vzal do ruky stetoskop, jenže než ke mně došel, rozdrnčel se aparát znova.
"Hergot!", zaklel nahlas pan doktor. "To snad neni možný!" Rozmrzele hodil stetoskop na polstrované křeslo, vrátil se ke stolu a zvedl sluchátko.
Chtěla jsem času využít k tomu, abych se odstrojila, takže jsem odložila tašku stranou a chystala se rozepnout oděv.
"Ne! Nesvlíkejte se!", křikl pan doktor zatímco pokládal sluchátko. To mě zarazilo, až jsem se lekla. Vteřinu stál váhavě u okna, pozorujíc znalecky můj teplý svetr. Pak ke mně přistoupil, odhrnul mi shora za krkem límec a spustil mi sluchátko mezi lopatky.
"Dobrý." řekl.
A pak mě poslal na ušní.

"To ucho vás nemůže bolet." hodnotila můj stav paní na poliklinice. Nikde nic nevidím, je to naprosto v pořádku.
"Jenže já kvůli tomu nemůžu spát..."
"Hm. Tak se koukneme, jestli to nebude zánět dutin. To musíte ovšem nejdřív na rentgen."
Poslechla jsem její instrukce a nechala si zrentgenovat lebku. Dutiny, to je svinstvo! Celé mé okolí o tom mluví. To není žádné legrace, na to rozhodně bacha, je to přece část hlavy! Může to být i dost nebezpečné!
Po tomto prosvěcovacím intermezzu jsem se vrátila zpět na ušní.
Paní doktorka už na mě čekala.
"Tak vás mohu uklidnit, zánět dutin to rozhodně není. A ani být nemůže. Vy totiž žádné dutiny NEMÁTE."
Cože?
Ukázala mi fotografii z rentgenu.
"Jen se podívejte. Čelní dutiny vám úplně chybí, tady kolem nosu jsou takové drobné a u uší máte náznak. Zánět vedlejších nosních dutin nemáte, protože ho vlastně nemáte kde mít. Vaše potíže jsou zkrátka psychosomatické."
Koukala jsem na doktorku jak puk. Já nemám dutiny? Úplně jsem přešla její lakonické sdělení, že jsem si bolest ucha de facto vymyslela. Tak já jsem tedy vlastně člověk tvrdohlavý. Cestou domů jsem dlouze přemýšlela jestli existuje nějaký živočich bez těchto lebečních dutin. Nic mě nenapadlo. Zesílenou lebku mají berani, tuři a jeleni. Ale pokud to znamená, že jim nehrozí zánět vedlejších dutin, je výhoda rozhodně na jejich straně. Ovšem nic není tak jednoduché - kdybych byla pták, neudržela bych se s takovou hlavou ve vzduchu.

Doma přijali zprávu ohledně mé tvrzené lebky různě.
Řekla jsem jim: "Nemám dutiny."
A tatínek na to:
"A co tam teda máš?"
A strejda na to:
"Aha. Takže ty jsi vlastně monstrum."
A teta:
"To máš z toho mlíka. Jak to pořád piješ, nemá se ten vápník kde ukládat. Už ti ty kosti nemaji kam růst, tak ti zarostly aspoň lebeční dutiny."
A babička se zamyslela a řekla:
"No, nevadí. Hlavně že ti tam zůstalo nějaké místo na mozek."






Související článek: Jak jsem vařila křen s medem

Volba prezidenta

16. ledna 2013 v 9:10 | Lucka |  Perličky a vtípky
Volební rozhovor žáků 1. třídy, kterým provázeli náročnou stavbu sněhuláka:

Míša: "Zuzko, koho volili tví rodiče?" (Plácá sněhulákovi nohy.)
Zuzka: "Naši volili prezidenta." (Plácá nohy z opačné strany)
Míša: "Naši taky. A kterýho prezidenta volili tví rodiče?"
Zuzka: "Naši volili Kníže."
Míša: "Naši volili taky Kníže."
Zuzka: "No jo, to je jasný, ten je prej nejlepší....Kníže. A co ty, Jirko, koho jste volili vy?"
Jirka: (Koulí po zemi sněhulákovu hlavu a dlouho přemýšlí) "Táta říkal, že bude volit pana Sobotku. Jenže pan Sobotka to nevyhrál."
Míša: (smutně) "Hm, nevyhrál, no..."
Zuzka: "Škoda. Radši měl tvůj táta volit taky Kníže."
Míša: "A máma se bojí aby nevyhráli ty druhý."
Zuzka: "Jaký druhý?"
Míša: "To nevim...no, prej ty co už tu byli. To říkala. Fakt nevim..."
(Přichází Pavel)
Jirka: "Hele, Pavle, koho jste volili?"
Pavel: (Stojí s rukama v kapsách, protože si zapomněl rukavice) "Já jsem nevolil. Ale vlastně...(přemýšlí)...babička myslim volila. Koho, to nevim. Ale říkala hlavně aby nebyl ten prezident modrej!"
Jirka: "Modrej?"
Pavel: "Jo. Modrej. To přesně říkala."
Zuzka: "Aha. To jo. To by bylo blbý..."


Přikázaný směr jízdy

13. ledna 2013 v 18:38 | Lucka |  A co mě nebaví
Přes naši obec vede železniční trať. Koleje běží od někud někam a během své cesty protínají také hlavní silnici. A aby vše fungovalo tak jak má, těsně před přejezdem vede přes stejnou silnici také vodoteč, překrytá řadou kovových roštů. A co čert nechtěl, těchto roštů se komusi zachtělo, takže jich jedné temné noci pár nenávratně zmizelo. Vznikla tam taková jáma jak do pekel, kterou pozorní řidiči opatrně objížděli.
Bylo to tak den, dva, nakonec týden, díra žila dál. Začalo mi to být divné a pomalu jsem se začala pídit po tom, zda se bude s nekrytým kanálem něco dít. Jenže se ukázalo, že zloděj kradl na velice citlivém místě. Obecní úřad se k díře nechtěl blíže vyjadřovat, protože se jedná o věc silnic, silnice odkazovaly na České dráhy a dráhy zase posílaly nespokojené řidiče na obecní úřad. Po pár týdnech se před kanálem objevilo omezení rychlosti a nakonec byla jáma na dlouho korunována oranžovými kužely. Vyřešeno.

Nedávno jsem projížděla městem, které mělo povrch silnice skoro jako bych zrovna prošvihla bombardování. A jak tak popojíždím zprava doleva, aby autu zůstala pokud možno všechna kola, po pár metrech se mi dostalo konečně vysvětlení. Stála tam značka "Nerovnost vozovky." Aha. Už jsme doma, takhle to tedy je. Ještěže to vím.

V této souvislosti mě napadlo jakou vlastně dělám chybu když chci mít všechno hotové pokud možno hned. Na děti se proto zlobím, na tatínka hartusím, přitom je řešení tak jednoduché.
Času dost, stačilo by jen vybavit domácnost výstražnými značkami.
Tak třeba místo utírání stolu by se po snídani dala doprostřed cedule: "Pozor, vylité kakao". Kdybych chtěla celou věc dovést k dokonalosti, mohla by taková značka mít i svůj piktogram, tedy zkrátka obrázek - otočený hrnek. Každý by hned věděl, že si na takový stůl nemůže položit poštu, noviny ani sešit (tedy alespoň ne sešit bez řádného obalu).

Kdybych náhodou nestihla včas vyprat, stačilo by jen pověsit výstražnou ceduli "Koš je plný". Stejnou službu by splnila i trvale zavěšená stupnice, která by svou červenou barvou přesně značila stav jeho naplnění. Proč odklápět víko, když už se tam stejně nic nevejde?
V souvislosti s tímto řešením by se však mohlo stát, že by se svršky začaly povalovat kolem koše a případně se v jeho těsném okolí začaly dokonce kupit. I taková situace má snadné řešení. Hromada se viditelně označí značkou "Pozor, binec na zemi". To aby se o ty hadry některý nepozorný chodec nezabil. Piktogram mě nenapadá, ale mohla by se zde uplatnit značka "Zpomalovací práh" nebo "Omezená rychlost". Kdo nezpomalí a přerazí se, jeho chyba.

Taky luxovat by se mohlo jen sporadicky. Před vstupem do pokoje by visela cedule "Vstup pouze v obutí" nebo "Vstup na vlastní nebezpečí", piktogram je jasný - noha probodnutá hřebíkem. Vyměňovat rozbitou žárovku taky netřeba, stačila by značka "Ve tmě rozsviť světla".
Kdyby se pejsek Sam opět vyznamenal na chodbě loužičkou, nemusela bych ji hned vytírat, jen bych přidala výstražnou značku "Nebezpečí smyku".
A koneckonců ani splachovat netřeba, pokud bude na dveřích místnůstky jasná výstražná cedule "Jiné nebezpečí".

K tomu všemu bych si ještě mohla nalepit na čelo "Zákaz zvukových a výstražných znamení" a měla bych rázem klid. A kdybych chtěla celou věc dotáhnout k dokonalosti, ještě bych mohla k tomu všemu začít vybírat pokuty.

Proč si dělat hlavu, když je to tak snadné.
Stačí se jen zamyslet...