Únor 2013

A máš ocelový břit?

28. února 2013 v 22:22 | Lucka |  Děti
Znáte blejdr? Správně bych měla psát anglicky blader, jenže když něco zdomácní právě tak jako on, těžko se to píše jinak než česky (cizinec promine). V poslední době se totiž u nás skoro o ničem jiném než právě o blejdru nemluví. Dalo by se říct, že se stal takovým novým členem rodiny. A ke všemu nezůstalo jen u jednoho. Pro toho, kdo by snad ještě netušil oč jde - jestli je to vůbec možné - celou věc hned vysvětlím.
Blejdr se vejde do dlaně ruky a laik by mohl říct, že je to vlastně maličká káča. Jenže kdybyste tohle vyslovili před dětmi, rázem byste klesli na dno temné bažiny, kde se kupí všichni skeptici, zabedněnci a srabaři. Protože blejdr je cosi vychytaného, dokonalého a naprosto nesrovnatelného se vším, co kdy kdo kde vymyslel, a že toho už bylo za ty věky dost.
To je totiž tak: Všechny blejdry se nejdřív s pomocí odpalovače parádně roztočí na podlaze, chvíli se jen tak motají, ovšem nakonec se střetnou. Nastane okamžik nárazu, prudká změna směru, ztráta stability, nalezení stability a další nájezd. Pokud se váš blejdr vydrží motat úplně nejdéle, jste vítěz.
Blejdr má tři části - špici, vršek a břit. Pokud vlastníte blejdrů víc, můžete tyto části kombinovat nebo je můžete s kámošema měnit. Můžete si pak postavit toho úplně nejlepšího, se kterým naprosto zničíte blejdry ostatní. Samozřejmě nejlepší je mít dokonalou špici a pokud možno ocelový břit, který je ovšem trochu pomalejší. Nižší třída se spokojí s plastem, ale kov je holt kov. A každý správný blejdr musí mít taky jméno - Gladiátor, Torpédoborec, Bestie...

Zpočátku jsem se na tu věc tvářila rozpačitě. Když Honzík každé ráno kontroloval obsah své školní tašky, všimla jsem si, že blejdru věnuje mimořádnou pozornost. Evidentně bylo nemyslitelné, aby ho zapomněl doma, zatímco bez žákovské knížky by se dalo vcelku bez problému přežít. Časem si blejdrů opatřil víc a zřídil si na ně krabičku a později krabici. Doma jsem pak poslouchala dlouhé historie vítězných bitev a poutavé příběhy nestálé štěstěny padlých hrdinů. Všimla jsem si jednoho - už se nemluvilo o tom kdo koho kam nakop, kdo co ve škole rozbil a kdo koho čím praštil do hlavy. Školu totiž ovládli blejdři! Zatímco dosud se v šatnách spolužáci jen pošťuchovali a pochlebovali, nyní ztratili zájem. Řeší detaily poslední bitvy a všichni jednohlasně opěvují hrdinu dne. A světe div se - ve škole od té doby vládne až neuvěřitelný klid.

Před několika dny jel děda vyzvednout po vyučování Honzíka s Ondrou ze školy. Nejprve čekal v chodbě, pak v šatně, jenže nikdo nepřicházel. Bylo dost hodin a děti už měly dávno skončit, ale na chodbě byl takový klid, že začal děda pochybovat, jestli něco nespletl. Nakonec nevydržel, zul boty a vyrazil nahoru do třídy. Třída nebyla prázdná. V místnosti seděli na zemi v kruhu jako sochy všichni kluci a beze slova sledovali skupinku točících se blejdrů. Dědy si vůbec nevšimli. Až když promluvil, lekli se:
"Cože? To už je tolik hodin?"

Vašík chodí do školky a blejdra nemá. Kdysi sice také jednoho vlastnil, jenže tento se stal předmětem jakéhosi podivného obchodu mezi ním a Honzíkem a Vašík nakonec dopadl jako ten pohádkový dědeček, který měnil až vyměnil. Sleduje tedy klání mezi kluky pouze jako divák, jen občas si od nich nějakého blejdra vypůjčí. Ale je jasné, že opravdového hrdinu mu nikdo jen tak nedá, takže Vašík povětšinou prohrává bitvu na celé čáře a pak se dlouho a hlasitě zlobí.

V pátek se těsně před odchodem do školky rozhodl:
"Chci s sebou taky blejdra!"
Jenže doma jako na potvoru žádný blejdr nezůstal, všechny si Honzík sbalil pečlivě do tašky. Každá rada byla drahá. Nejjednodušší by bylo jít prostě bez něj, ovšem některé věci se dětem po ránu těsně před odchodem do školky dost špatně vysvětlují. Vašík začal natahovat a já přemýšlela, jak z toho rychle ven (abychom už mohli ven).
Nakonec jsem dostala spásný nápad - v krabici u hraček jsem našla káču. Takovou maličkou, dřevěnou, barevnou a podala jsem ji synkovi. Nevěřil vlastním očím.
"Mami, co TOHLE je?" díval se na věc skepticky (ale přestal brečet). Pak se i s káčou vypravil ze schodů ke dveřím. Pomalu kráčel dolů a hovořil napůl pro sebe a napůl ke mě:
"TOHLE že má být blejdr?"
(Další pečlivá prohlídka)
"Vždyť je to DŘEVĚNÉ! Kruci...a nemá to žádný břit! No...a nahoře z toho kouká nějaký kolík, nebo co!?"
(Zastávka pod žárovkou, prohlídka.)
"A jak se TOHLE vlastně odpaluje? No, to mě teda podrž...!"
Potom strčil káču do kapsy, obul boty a zamyšleně vyrazil ven k autu.

Tak.
A teď už všichni víte, co je to blejdr.



Krkonošská jízda

15. února 2013 v 8:47 | Lucka |  Cesty
Je tomu právě pár dní, kdy jsem se šťastně vrátila z Krkonoš. Píšu šťastně, protože jak si možná někteří vzpomenou, nejsem žádný velký lyžař a sama sebe řadím do specifické kategorie lyžníků. Navíc abych celou věc náležitě vysvětlila, nejednalo se o klidnou rodinnou rekreaci, nýbrž o lyžařský kurz v rámci mého dálkového studia.
Pro úplnou a jasnou představu jen několik stručných bodů: Krkonošské svahy, drsní instruktoři, nekonečné běžecké stopy, horské slunce, horská mlha, drnčící vleky, závěje sněhu a několik desítek učitelek s věkovým průměrem 40+, ze kterých valná část stojí na svých pekelných prkýnkách podruhé (nebo poprvé?) v životě.
To samo o sobě mluví za vše - byla to zkrátka JÍZDA! Kdo to neviděl, ten by nevěřil, jediným svědkem je vlekař, který měl rázem plné ruce práce a myslím, že na nás bude ještě dost dlouho vzpomínat (my na něj ovšem taktéž).

Zde je naše skvělá lyžařská skupina v mlze. Kdo hledá, ten mě najde.

Bylo to náročné. Každý se s tím musel nějak fyzicky poprat, protože jsme během toho týdne strávily více času s nohama na lyžích než na zemi (přeháním, ale zas tak moc ne). A každý i mírně zkušený lyžař ví, že je důležité hlavně správně namazat, proto jsme pro jistotu mazaly i zevnitř, čemuž vděčím za ten krásný výsledek (a pan instruktor by se mnou jistě nesouhlasil), že jsem se za celou dobu nikde nezabila, nezbloudila, nezkolabovala, nepřejela mě rozzuřená rolba, neztratila jsem se v mlze a že mě zapadlou kdesi v závěji nesežrali hladoví vlci (zase přeháním - ve skutečnosti jediný, koho jsem slyšela výt, byl právě ten výše zmíněný vlekař).

Ale pomineme-li fyzickou stránku výcviku, je tu ještě něco něco daleko náročnějšího. Nemalá část mých spolustudentek byla totiž nucena opustit na celý týden svou rodinu, svého milujícího manžela a v neposlední řadě své roztomilé ratolesti. Nutno dodat, že některé (včetně mě) tak učinily poprvé v životě! Někdo odjížděl ve smutku, jiný s obavami, v nejistotě, s hlavou sklopenou. Ovšem po pár dnech jsme musely společně konstatovat, že nám milí nejbližší až zas tak moc nechybějí. Několik kontrolních telefonátů odhalilo, že doma je vlastně všechno v pořádku, rodina žije (i když nuzně) a i nejzatvrzelejší matky konečně pomalu pochopily, že je na místě odhodit černý smuteční závoj a několik volných dní si náležitě užít.
(Já jim to říkala hned, ale kdo nevěří ať tam běží.)

Be free!

Suma sumárum, bylo to náročné, bylo to krásné a všichni přežili, včetně instruktorů. Domů jsem si dokonce přivezla Fidorkovou medaili. (A děti se v telefonu ptaly: "Medaili...a jakou, a jakou???" "Nebudete děti věřit, ale HNĚDOU.") Pro úplnost - tu medaili jsem získala v běžkařské štafetě. Teď už vím, že běžky jsou má silná stránka.

Okénko ztrát a nálezů:

*Nenalezla jsem nic.

*Ztratila jsem kapesní nožík, dřevěný, zavírací, s píšťalkou (tatínek mi ho zvlášť doporučil právě kvůli té píšťalce pro případ zbloudění v mlze)
Věc se má asi tak:
Na cestu jsem si s sebou do hor vezla mimo jiné šišku salámu, několik rohlíků a právě ten kapesní nožík. Naštěstí hladem jsme netrpěly, proto jsem rohlíky nezkonzumovala, takže pokojně ztvrdly v tašce. Když jsem je znovu objevila, přemýšlela jsem co s nimi. Nakonec jsem se rozhodla spojit jejich osud s výstupem na vrch Žalý a tam je zanechat zvěři, což jsem učinila. Potíž je v tom, že zmíněný nožík se skrýval právě mezi tvrdým pečivem, takže i on skončil ve sněhu pod větví statného smrku.

Apel ke čtenářům:
(Využívám zde tohoto masivního masmedia - proč by nemohlo být jednou pro změnu užitečné?)
Pokud budete mít v blízké době někdo cestu na vrch Žalý v Krkonoších, prosím, zastavte se na tomto vrchu u smrku vlevo stojícího při vyšlapané stezičce k dámské kadibudce. Pečivo jsem vysypala asi metr od kmene tohoto stromu. Tam ve sněhu je taky konec mého zavíracího nožíku s píšťalkou (rohlíky už tam zřejmě nebudou). Kdo ho najde, může si pískat. A může si ho nechat. Jen mi dejte vědět, že je v dobrých rukou. Děkuji.

Cesta na vrch Žalý

Detailní mapka - bohužel letní - místa ztráty mého nožíku s píšťalkou (na mapě označeno křížkem). Ve skutečnosti tam bude závěj, tu si musíte odhrabat.