Březen 2013

Kam zmizela Bounty?

28. března 2013 v 23:20 | Lucka |  Cesty
Dnes mají děti prázdniny a já vlastně také, takže jsme se rozhodli realizovat dlouho plánovaný výlet do Prahy. Naším cílem byla výstava v Planetáriu a expozice Mořský svět na Výstavišti. Cestovali jsme zcela konvenčně (autem) ve složení já - Vašík - Ondra - Honzík, druhou část trasy jsme prosvištěli metrem. Během cesty se nic závažného nestalo (snad krom Ondrova zjištění, že si doma zapomněl pitíčko). Počasí bylo adventní a nic na tom neměnily ani všudepřítomné stánky se zajíci a čokoládovými vejci.

Planetárium nezklamalo. Vstupné bylo lidové a díky tomu, že jsme dorazili poměrně brzo, expozice byla dosud liduprostá. (Čímž chci říct, že tam v tu dobu zkrátka ještě nikdo nebyl.) V hale nás uvítala spousta malých, chytrých, interaktivních vynálezů, kterých se kluci ihned lačně chopili a taky spousta videopanelů z oblasti objevování vesmíru, které zaujaly mě. Mnoho věcí jsem dnes pochopila a taky jsem pochopila, že mnoho věcí nepochopím nikdy.
Zlatým hřebem výstavy byly simulátory jízdy po Marsu a po Měsíci. Byla to taková kabinka s křeslem, volantem a pedály, celé se to naklánělo a poskakovalo podle terénu, kterým jste projížděli na monitoru před sebou a zapínalo se to pouhou vstupenkou na výstavu. Ondra s Honzíkem během jízdy juchali a povykovali, zatímco Vašík vystoupal na Marsu s modulem na první kopec a vyděšeně volal, že dál nejede, protože se bojí. Nenutila jsem ho. Vysvobodila jsem zkoprnělého řidiče z kokpitu a těšila se jak si konečně sama zajezdím. Sedla jsem do křesla, připoutala se přesně dle instrukcí a hurá! Jenže se ukázalo, že moje vstupenka zkrátka nefunguje. Čtečka pořád dokola hlásila Karta nepřijata, ostatní vstupenky už kluci projezdili a mně začínalo být jasné, že se nesvezu ani po Marsu ani po Měsíci ("Mami, Měsíc je lepší - ten víc drncá!").
Na zemi stojící obsluha jen bez zájmu krčila rameny...

Cesta po Měsíci

Doma mi strejda vysvětlil v čem mohl být problém. Děti jezdily na dětskou vstupenku, zatímco já měla dospěláckou. Strejdova teorie říká, že to dospělácké vstupenky nebere, že trenažér mohl být jen pro děti. Je to možné? Proč by mi o tom obsluha nic neřekla? Nebo si v duchu ťukala na čelo už když jsem se tam kurtovala? Jak nad tím teď přemýšlím, nikoho dospělého jsem v tom křesle neviděla. Ale cožpak to opravdu nikdo z nich nezkusil? Nikomu dospělému by se něchtělo zadrandit si po Měsíci...?
Nevěřím.

Cesta po Marsu

Když jsme se dostatečně namlsali planet, mlhovin a hvězdného prachu, přesunuli jsme se na Výstaviště k expozici Mořský svět. První, co mě zarazilo, bylo placení při vstupu do areálu výstaviště. Když totiž dojdete k mořskému pavilónu, pochopitelně zde platíte znova a ne málo. Já a tři děti jsme zde nechali zaokrouhlených sedm stovek...


(U pokladny jsem se chviličku tvářila jako tato ryba...)
Cože???

Za pokladnou to spíš než na mořský svět vypadalo na všelidovou demonstraci. Byla tu zkrátka hlava na hlavě a větší polovina z těch hlav byly hlavy dětské, některé navíc ještě usazené v kočárku. Klukům to ani v nejmenším nevadilo, ovšem abych je všechny uhlídala a neztratili se v davu ani oni, ani jejich baťůžky a čepice, potřebovala bych mít osm chapadel a otočné oči jako chobotnice.
Největší maso bylo samozřejmě u žraloků, tam si snad stáli lidé i na hlavách, ale přesto se tam kluci musely nacpat a tam taky pochopitelně Honzík tu čepici ztratil. Naštěstí se ukázalo, že ji má v kapse u bundy právě v okamžiku, kdy jsem se chystala smrtonosnou robinsonádou vnořit do žralokůchtivého davu a začít tam hledat jehlu v kupce sena...


Ehhhhh, čepice!

Teď zde vyjádřím můj a jen můj osobní názor. Při vší úctě k tvůrcům expozice (protože vím, že nic není jednoduché) a v úžasu nad barevnou nádherou veškerého rybího osazenstva (která má ovšem tvůrce zcela jiného) mi mořský svět tak, jak je zde presentován, poněkud koresponduje s kolotoči stojícími venku v areálu. Vím, že jsem v tomto směru deformovaná, možná zbytečně náročná, ale dovolím si tvrdit, že mnohem krásnější expozici mívá i leckterý lepší zverimex. Ano, neuvidíme zde obří akvária se žraloky, ale možná by takový prodejce nikdy neosadil akvária umělými rostlinami, ze kterých koukají strojové čudlíky. Jsem na umělé rostliny alergická. Nádherné ryby skryté mezi plastovými listy mě děsí. Několik namalovaných Nemů na podstavci tomu dílu moc nepřidá, ani úchvatná malba obřího potápěče nad ním. (I když se dětem líbila.) Chvilkami jsem měla dojem, že autorem je stejný malíř, který zdobil střelnice venku.
A k tomu ta cena...

Třešní na dortu se stalo to největší akvárium, ke kterému jsem došla. Rozměry si netroufám odhadnout, bylo obrovské. Lemovaly ho dokola dřevěné trámy, lodní můstek, kormidlo a nápis Bounty. Uvnitř bylo dno lehce pokryté substrátem - místy prosvítala černá podlaha - stěny připomínaly modrý plechový bazén s nýty a v nádrži ležela jedna trnucha a plavalo několik málo dalších ryb. Jinak v tom obrovském prostoru nebylo NIC. Přemýšlela jsem, co chtěl básník říci, ovšem nic mě nenapadlo...


No to mě teda...podrž!


Až když jsme vyšli ven, narazila jsem na bilboard - Expozice loď Bounty. Na obrázku byla v obřím akváriu loď. Obří loď. Tak to mě teda podrž! Zrovna dneska Bounty zřejmě nějak chyběla. Hledala jsem ji v akváriu dosto dlouho a s naprostotou jistotou mohu říct - ta Bounty tam prostě nebyla!
Záhada.
Bounty zmizela.
Napadá vás, co se ní stalo?

Zápisky (m)učitele IV. - Skok do pidisvěta

19. března 2013 v 20:48 | Lucka |  Co mě ještě baví
A máme tu další díl (m)učitelské série, tentokrát trochu z jiného soudku. Přesuneme se dnes od kokakol a hambáčů ke kakaím a loupáčkům - tedy velkým skokem přímo do školky.
Abych řekla pravdu, ocitla jsem se na několik týdnů na trochu nejisté půdě. Vstoupila jsem do světa dvou a tříletých dětí a nečekala jsem, že mě tento trpasličí svět až tolik překvapí. Maličké židličky, umyvadla i postýlky, zrcadla povešená kousek nad mými koleny, stejně jako věšáčky na ručníky a veškeré poličky. Mezi tím vším pobíhají malí filištýni, kterým (zatím) rozumím každé třetí slovo (a z toho mám radost) a myslím, že oni jsou na tom ve vztahu ke mně stejně.
Upřímně řečeno, náš rozhovor občas připomíná debatu hluchého s němým.
Takovým příkladem je konverzace při příchodu zvenku při následném sundavání svršků. (Podotýkám, že se svléká 12 špuntů současně.):
Já: (Držím v ruce venkovní oteplováky a chystám se je uložit.) "Tak a teď mi pověz jaké zvířátko máš na krabici?"
Děcko: (Mlčí a dívá se.)
Já: "Povíš mi jaké máš zvířátko, abych mohla uložit tvoje kalhoty a vyndat ti bačkůrky?"
Děcko: (Mlčí a dívá se jinam.)
Já: "Máš slona?"
Děcko: (Kývá hlavou)
Já : "Nebo máš žirafu?"
Děcko: (Opět kývá hlavou)
Já: "Ty si to asi nepamatuješ, viď?"
Děcko: "Zesedeleme" (Vysloví cosi nesrozumitelného, co mi připomíná maďarštinu. Potom to ještě dvakrát opakuje a kývá hlavou.)
Jsem bezradná.
Naštěstí se tu objeví paní učitelka a upozorní mě: "Říká vám, že má oslíka."

Včera po obědě, když se deset nejmenších dětí uložilo do postýlek, mi paní učitelka podala knížku a s patřičnými instrukcemi mě poslala uspávat:
"Máte tam založené kde jsme naposled skončili. Přečtěte jim kapitolu a budou spát."
Usedla jsem tedy mezi postýlky a pustila se do předčítání Včelích medvídků. Děti ležely ani nedutaly, peřinu přitaženou až k bradě, jen očička jim mrkala. Když jsem dočetla kapitolu, spali jenom dva kluci a zbytek se na mě díval dál. No, není každý den svátek, řekla jsem si a spustila další kapitolu. Vzpomněla jsem si na poučku o tom, že čím menší děti, tím má být čtení pomalejší. Tyto děti jsou rozhodně hodně malé, proto jsem dál četla opravdu pomalu a pečlivě artikulovala. Ale i po druhé kapitole mě tiše sledovalo osm párů maličkých očí. Safra - evidentně dělám něco špatně. V dalších kapitolách jsem začala měnit hlasy. Má dramatizace pohádky byla tak dokonalá, že jsem chvílemi mluvila jako opravdický Pučmeloun a pro oživení příběhu jsem pečlivě zdůraznila každé citoslovce Hůůů, Bzzz a Prsk. Jenže děti nic. Dokonce se mi zdálo, že spánek schválně přemáhají, že už jim oči drží otevřené jen taktak a že je to snad nějaká forma zcela tichého protestu. Navíc jeden ze spících kluků se už stihl probudit a mrkal na mě s ostatními dětmi. (Pohled pro bohy.) Kruci. Začínala se mě zmocňovat obava, že mi ta jedna knížka nebude k uspání těch několika svišťů stačit.
Četla jsem čtyřicet pět minut jako o život a neusnul nikdo krom toho jednoho dítka. Když jsem byla uprostřed deváté kapitoly, přišla do místnosti paní učitelka.
"Oni ještě nespí?" divila se. Potom mě poslala ke druhé skupince a zůstala u usínajících dětí sama. Vrátila se za okamžik:
"A je to."
Nevěřila jsem vlastním uším a cítila jsem se jako pitomec.
"Cože? Už spějí? Jak je to možné? Vždyť mně na to nestačilo ani devět kapitol!"
"Devět? Vy jste četla devět kapitol?" zvedla obočí paní učitelka. "Vždyť jsem řekla, že jedna kapitola jim stačí. A potom říct jenom zavřít oči a spát. No - a oni zavřou oči a spějí."
A BINGO - já už jsem doma!

Takže shrnutí:
Kouzelné formule nefungují jen v pohádkách. Někdo si vystačí s Abrakadabra, někdo zná Sezame, otevři se.
Ale pokud chcete bez mávnutí kouzelného proutku naráz uspat deset pišišvorů, rozhodně se neobejdete bez zaklínadla Zavřít oči a spát.
Důležité si podtrhněte, abyste to nezapomněli.
Někdy to totiž může být otázka (vašeho) přežití.


(Zdroj obrázku: ZDE )

Pozn. Starší Zápisky (m)učitele najdete ZDE.

Jaro se někde zadrhlo

13. března 2013 v 22:41 | Lucka |  Příroda
Nevím jak je to možné, ale jaro se opět se svým příchodem tak zdráhá, až to začíná být po těch letech únavné. To zima ne - ta je čiperná - ta si klidně přikvačí už v polovině podzimu a nikdo se nad tím nepozastavuje. Každý vytáhne čepici a šálu a zkrátka se řekne "zima je tu" a hotovo. Zato jaro se nechává vyhlížet jak primadóna a kdybych ho chtěla naštvat, klidně bych sem teď napsala, že už je s tím normálně trapné.

Dnešní raní výhled z okna mě doslova zmrazil. Zase sníh. Ach jo. Opět jsem oblékla kožíšek, o kterém jsem před několika dny uvažovala jako o odrostlém sezóně. Neuklizené běžky rázem přestaly na chodbě vypadat nepatřičně. Možná jsem udělala dobře, že jsem nestihla vytáhnout dětem jejich pekáče na půdu. Opět se zde potvrdilo přísloví:
Říkáme-li o něčem dost dlouho, že je to třeba, přestane to být třeba.
Rtuť teploměru hluboko, nálada na nule. Napadá mě, že jsem mohla klidně nechat na dveřích ještě nějakou dobu viset ten adventní věnec...

Naštěstí pro potěchu oka na tomto blogu jsem minulý víkend pořídila pár exkluzivních fotek, o jejichž pravosti by se v těchto dnech dalo s úspěchem pochybovat. Chytám se tedy pár dní starých obrázků jako tonoucí stébla a zdobím jimi tyto stránky...

Takhle pěkně to vypadá když po dlouhé zimě na včelín konečně zasvítí slunce. Bohužel ke škodě všech čtenářů zde není vidět ani slyšet ten hukot, který jsem viděla a slyšela já. Jeden by skoro zapomněl, že o kus dál ještě leží sníh.

Na nebi jarní slunce, na zemi jako jeho zrcadlo květy talovínu.

A samozřejmě sněženky, jak jinak.

"Haló, pane, to je počasí, co?"
"Nojo, řeknu vám, je to hrůza. Až mně z toho měknou nohy!"
"Máte pravdu, já jsem taky dneska celej naměkko!"

Tragédií sněhuláků dnes končím, ale všichni víme, že zas až tak tragická nebyla. Když se podívám z okna, myslím, že těch pár slunečných dní byla pouze nepříjemná epizoda v sněhuláčím životě, který jde vesele dál.
Ale nic netrvá věčně...




Starší článek na podobné téma naleznete ZDE.