Březen 2013

Kam zmizela Bounty?

28. března 2013 v 23:20 | Lucka |  Cesty
Dnes mají děti prázdniny a já vlastně také, takže jsme se rozhodli realizovat dlouho plánovaný výlet do Prahy. Naším cílem byla výstava v Planetáriu a expozice Mořský svět na Výstavišti. Cestovali jsme zcela konvenčně (autem) ve složení já - Vašík - Ondra - Honzík, druhou část trasy jsme prosvištěli metrem. Během cesty se nic závažného nestalo (snad krom Ondrova zjištění, že si doma zapomněl pitíčko). Počasí bylo adventní a nic na tom neměnily ani všudepřítomné stánky se zajíci a čokoládovými vejci.

Planetárium nezklamalo. Vstupné bylo lidové a díky tomu, že jsme dorazili poměrně brzo, expozice byla dosud liduprostá. (Čímž chci říct, že tam v tu dobu zkrátka ještě nikdo nebyl.) V hale nás uvítala spousta malých, chytrých, interaktivních vynálezů, kterých se kluci ihned lačně chopili a taky spousta videopanelů z oblasti objevování vesmíru, které zaujaly mě. Mnoho věcí jsem dnes pochopila a taky jsem pochopila, že mnoho věcí nepochopím nikdy.
Zlatým hřebem výstavy byly simulátory jízdy po Marsu a po Měsíci. Byla to taková kabinka s křeslem, volantem a pedály, celé se to naklánělo a poskakovalo podle terénu, kterým jste projížděli na monitoru před sebou a zapínalo se to pouhou vstupenkou na výstavu. Ondra s Honzíkem během jízdy juchali a povykovali, zatímco Vašík vystoupal na Marsu s modulem na první kopec a vyděšeně volal, že dál nejede, protože se bojí. Nenutila jsem ho. Vysvobodila jsem zkoprnělého řidiče z kokpitu a těšila se jak si konečně sama zajezdím. Sedla jsem do křesla, připoutala se přesně dle instrukcí a hurá! Jenže se ukázalo, že moje vstupenka zkrátka nefunguje. Čtečka pořád dokola hlásila Karta nepřijata, ostatní vstupenky už kluci projezdili a mně začínalo být jasné, že se nesvezu ani po Marsu ani po Měsíci ("Mami, Měsíc je lepší - ten víc drncá!").
Na zemi stojící obsluha jen bez zájmu krčila rameny...

Cesta po Měsíci

Doma mi strejda vysvětlil v čem mohl být problém. Děti jezdily na dětskou vstupenku, zatímco já měla dospěláckou. Strejdova teorie říká, že to dospělácké vstupenky nebere, že trenažér mohl být jen pro děti. Je to možné? Proč by mi o tom obsluha nic neřekla? Nebo si v duchu ťukala na čelo už když jsem se tam kurtovala? Jak nad tím teď přemýšlím, nikoho dospělého jsem v tom křesle neviděla. Ale cožpak to opravdu nikdo z nich nezkusil? Nikomu dospělému by se něchtělo zadrandit si po Měsíci...?
Nevěřím.

Cesta po Marsu

Když jsme se dostatečně namlsali planet, mlhovin a hvězdného prachu, přesunuli jsme se na Výstaviště k expozici Mořský svět. První, co mě zarazilo, bylo placení při vstupu do areálu výstaviště. Když totiž dojdete k mořskému pavilónu, pochopitelně zde platíte znova a ne málo. Já a tři děti jsme zde nechali zaokrouhlených sedm stovek...


(U pokladny jsem se chviličku tvářila jako tato ryba...)
Cože???

Za pokladnou to spíš než na mořský svět vypadalo na všelidovou demonstraci. Byla tu zkrátka hlava na hlavě a větší polovina z těch hlav byly hlavy dětské, některé navíc ještě usazené v kočárku. Klukům to ani v nejmenším nevadilo, ovšem abych je všechny uhlídala a neztratili se v davu ani oni, ani jejich baťůžky a čepice, potřebovala bych mít osm chapadel a otočné oči jako chobotnice.
Největší maso bylo samozřejmě u žraloků, tam si snad stáli lidé i na hlavách, ale přesto se tam kluci musely nacpat a tam taky pochopitelně Honzík tu čepici ztratil. Naštěstí se ukázalo, že ji má v kapse u bundy právě v okamžiku, kdy jsem se chystala smrtonosnou robinsonádou vnořit do žralokůchtivého davu a začít tam hledat jehlu v kupce sena...


Ehhhhh, čepice!

Teď zde vyjádřím můj a jen můj osobní názor. Při vší úctě k tvůrcům expozice (protože vím, že nic není jednoduché) a v úžasu nad barevnou nádherou veškerého rybího osazenstva (která má ovšem tvůrce zcela jiného) mi mořský svět tak, jak je zde presentován, poněkud koresponduje s kolotoči stojícími venku v areálu. Vím, že jsem v tomto směru deformovaná, možná zbytečně náročná, ale dovolím si tvrdit, že mnohem krásnější expozici mívá i leckterý lepší zverimex. Ano, neuvidíme zde obří akvária se žraloky, ale možná by takový prodejce nikdy neosadil akvária umělými rostlinami, ze kterých koukají strojové čudlíky. Jsem na umělé rostliny alergická. Nádherné ryby skryté mezi plastovými listy mě děsí. Několik namalovaných Nemů na podstavci tomu dílu moc nepřidá, ani úchvatná malba obřího potápěče nad ním. (I když se dětem líbila.) Chvilkami jsem měla dojem, že autorem je stejný malíř, který zdobil střelnice venku.
A k tomu ta cena...

Třešní na dortu se stalo to největší akvárium, ke kterému jsem došla. Rozměry si netroufám odhadnout, bylo obrovské. Lemovaly ho dokola dřevěné trámy, lodní můstek, kormidlo a nápis Bounty. Uvnitř bylo dno lehce pokryté substrátem - místy prosvítala černá podlaha - stěny připomínaly modrý plechový bazén s nýty a v nádrži ležela jedna trnucha a plavalo několik málo dalších ryb. Jinak v tom obrovském prostoru nebylo NIC. Přemýšlela jsem, co chtěl básník říci, ovšem nic mě nenapadlo...


No to mě teda...podrž!


Až když jsme vyšli ven, narazila jsem na bilboard - Expozice loď Bounty. Na obrázku byla v obřím akváriu loď. Obří loď. Tak to mě teda podrž! Zrovna dneska Bounty zřejmě nějak chyběla. Hledala jsem ji v akváriu dosto dlouho a s naprostotou jistotou mohu říct - ta Bounty tam prostě nebyla!
Záhada.
Bounty zmizela.
Napadá vás, co se ní stalo?

Jaro se někde zadrhlo

13. března 2013 v 22:41 | Lucka |  Příroda
Nevím jak je to možné, ale jaro se opět se svým příchodem tak zdráhá, až to začíná být po těch letech únavné. To zima ne - ta je čiperná - ta si klidně přikvačí už v polovině podzimu a nikdo se nad tím nepozastavuje. Každý vytáhne čepici a šálu a zkrátka se řekne "zima je tu" a hotovo. Zato jaro se nechává vyhlížet jak primadóna a kdybych ho chtěla naštvat, klidně bych sem teď napsala, že už je s tím normálně trapné.

Dnešní raní výhled z okna mě doslova zmrazil. Zase sníh. Ach jo. Opět jsem oblékla kožíšek, o kterém jsem před několika dny uvažovala jako o odrostlém sezóně. Neuklizené běžky rázem přestaly na chodbě vypadat nepatřičně. Možná jsem udělala dobře, že jsem nestihla vytáhnout dětem jejich pekáče na půdu. Opět se zde potvrdilo přísloví:
Říkáme-li o něčem dost dlouho, že je to třeba, přestane to být třeba.
Rtuť teploměru hluboko, nálada na nule. Napadá mě, že jsem mohla klidně nechat na dveřích ještě nějakou dobu viset ten adventní věnec...

Naštěstí pro potěchu oka na tomto blogu jsem minulý víkend pořídila pár exkluzivních fotek, o jejichž pravosti by se v těchto dnech dalo s úspěchem pochybovat. Chytám se tedy pár dní starých obrázků jako tonoucí stébla a zdobím jimi tyto stránky...

Takhle pěkně to vypadá když po dlouhé zimě na včelín konečně zasvítí slunce. Bohužel ke škodě všech čtenářů zde není vidět ani slyšet ten hukot, který jsem viděla a slyšela já. Jeden by skoro zapomněl, že o kus dál ještě leží sníh.

Na nebi jarní slunce, na zemi jako jeho zrcadlo květy talovínu.

A samozřejmě sněženky, jak jinak.

"Haló, pane, to je počasí, co?"
"Nojo, řeknu vám, je to hrůza. Až mně z toho měknou nohy!"
"Máte pravdu, já jsem taky dneska celej naměkko!"

Tragédií sněhuláků dnes končím, ale všichni víme, že zas až tak tragická nebyla. Když se podívám z okna, myslím, že těch pár slunečných dní byla pouze nepříjemná epizoda v sněhuláčím životě, který jde vesele dál.
Ale nic netrvá věčně...




Starší článek na podobné téma naleznete ZDE.