Duben 2013

Čtyřnohý Chuck Norris

25. dubna 2013 v 14:52 | Lucka |  Kozy
Tak a je to tu - první letošní várka kůzlat je na světě! Tentokrát mám obzvlášť velkou radost - Mahuleně se podařila hned tři a navíc jsou všechna hnědá. Konečně, po stopadesáti letech máme opravdu hnědá kůzlata! Po takové době už bylo skutečně načase. Jejich táta i děd byli hnědí oba, jenže jak jsem si za ta léta ověřila, ta bílá barva je opravdu prevít a drží se a drží, takže si do genetiky nenechá mluvit ani hordou barevných příbuzných. Když už se nám cosi tmavšího kdy podařilo, vždycky to byl jako na potvoru kozlík.
Možná si vzpomenete na můj podzimní článek, kde jsem popisovala otce těchto kůzlat (tedy poněkud podmírečného a vyjeveného spíše kozlíka než kozla), kvůli kterému jsme museli přistavovat kozu pod schody, abychom tím zvedli jeho sebevědomí. Teď si říkám, že všechno zlé je pro něco dobré. Nezbývá než doufat, že nezůstanou jeho potomci tak mrňaví, jako byl on a že budou dcery bezrohé, abychom si je mohli v budoucnu nechat v našem bezrohém stádě.

Životaschopnost a vitalita těchto letošních kůzlat se zdá být opravdu nevšední. Po narození se všechna postavila bystře na nohy a jak to tak bývá, vypravila se klátivými kroky za kozou hledat jídelnu s barem. Někteří si již při této cestě z přebytku energie poskočili všemi čtyřmi do vzduchu, ale pak se stalo něco, s čím zřejmě nepočítali. Zemská přitažlivost je nečekaně zradila, takže se tito borci nekontrovaně a zcela nedůstojně opakovaně řítili do prachu slámy.
Jenže život je boj, takže v takovém případě nezbývá než se pracně vyhrabat, srovnat ty nemožně dlouhé nohy a vyrazit znova. Všichni potomci se zvolna přibližovali stále jistěji ke koze ze všech tří stran (zkrátka z míst, kde zrovna na svět vypadli) a po cestě si hlasitě pomlaskávali. (Tento fenomen jsem letos zaznamenala poprvé.) Jak se tam tak motali a mlaskali, vypadali trochu jako notorici blížící se oklikou ke své oblíbené putyce...

"Teda pánové - to jsem vám zas chytil slinu! Mlask, mlask! Doufám, že už budou mít u báru takhle poránu otevřeno!"
"Kuš! Vždyť už je nejmíň poledne! Ale taky si dám - to teda jo. Mlask, mlask!"
"Přestaňte žvanit a hněte kostrou, ať nám to někdo nevypije! Mlask, mlask!"

O atletických sklonech těchto prťat svědčí historka, která se mi přihodila hned den nato. V rámci úklidu porodního boxu jsem kozu přehnala a kůzlata přenesla (neboť by cestou zabloudila) do sousedního koňského boxu, kde bydlí Sendy. Koně byli tou dobou ve výběhu.
Vyměnila jsem kozám podestýlku a za moment se pro ně vrátila. A co vidím - kůzle tam stojí na zemi zmáchané jak vodník a vytřepává vodu z uší. Koně mají nádrž s pitím ve výšce jejich prsou, což tipuji na necelý metr. A vida - ani tato výška nezabránila tomuto kozímu Chuckovi Norrisovi v tom, aby si ve svém věku čtyřiadvaceti hodin hupsnul až nahoru, potom si v této nádrži zaplaval a nakonec vylezl ven a vrátil se na podestýlku ke zmíněnému baru. Naštěstí je v těchto dnech dost teplo, takže nám Chuck nenastydl...

Nakonec přidávám několik ilustračních obrázků, které jsou velice nekvalitní, což mě dosti mrzí (a trochu se za ně stydím). Můj skvělý foťáček se totiž porouchal, takže za něj nyní zaskakuje jeho o dost levnější bratr. A ten to zkrátka nezvládá...


Tato čmouha je čtyřnohý Chuck Norris...

...a tato čmouha je kozí rodina.


Poznámka:
Zatímco jsem psala tento článek, stihla se narodit dvě další kůzlata.
Ale o těch zase příště...

Usměvavá koza

3. dubna 2013 v 8:59 | Lucka |  Kozy
Možná to znáte - šedivé všední ráno, tatínek spěchá do práce, děti brblají, protože se jim nechce z postelí, venku se povaluje jakási nesourodá mlha, z kohoutku teče nekonečně dlouho studená voda a v rádiu jako naschvál prozpěvuje interpret, kterého nemáte rádi.

Když připravím snídani, naposledy zavyhrožuji stále ještě ležícím dětem, obléknu kabát a jdu nakrmit zvířenu. Venku zjistím, že pod rouškou nesourodé mlhy mě očekává terén, který by se v dostihovém světě blíže označil jako "těžký". Sunu se pomalu blátem (protože ho nechci mít až na zádech), ovšem překvapená nejsem - bylo tu už včera.

Konečně dojdu ke stáji. Koně frkají na pozdrav (Sendy si k tomu ještě pro sebe hučí) a otevírám box s kozami. A tady mě čeká něco, co jinde nejspíš neuvidím a co mě vždycky rozesměje. Všechny kozy natahují krky a tváří se ze shledání se mnou potěšeně. Jenže ještě je tu Evelína - koza vždy usměvavá. Evelína má z příčin neznámých poněkud pokřivený obličej. Není to její vina, nikdo není dokonalý, ale vlivem této anomálie na mě tato koza cení každé ráno úsměv od ucha k uchu. S kamennou tváří toto přejít nelze, usměvavá koza mi vždycky spolehlivě zvedne náladu. Také je možné, že je to nervový tik a že se pod tím jejím úsměvem přecejen skrývá nějaká radostná emoce, avšak to už by byl případ pro Konráda Lorenze.

Každopádně v případě jarní deprese a chmurů naprosto doporučuji.
Rozesměje, pobaví, nezklame - Evelína, usměvavá koza.