Červenec 2013

Polepený lepič

23. července 2013 v 15:37 | Lucka |  A co mě nebaví
Máme starý bazén. Státní technickou kontrolou by už zřejmě neprošel, dokonce nám kdysi dávno jedna podivená paní z nejmenované specializované firmy řekla, že máme bazén na jedno použití. V průběhu jeho života jsme ho vystřídali bazénem jiným, ale ten vydržel dvě sezóny a odporoučel se. Takže jsme se k našemu starouchovi zase vrátili, protože je prostě nejlepší. Šroubky se mu viklají, zboku je trochu nakopnutý, no co se dá dělat.
Letos odešel jeho vestavěný filtr. Tušili jsme, že k tomu jednou dojde, i tak už pracoval dlouho přesčas. Nadešel slavnostní okamžik - našemu bazénu jsme koupili pískovou filtraci. Nad montáží deklarovanou na dvacet minut jsme strávili odpolene, neboť návodem se nikdo moc podrobně nezabýval. Se západem slunce filtrace fungovala. Spokojeně jsme si mnuli ruce a těšili se na ranní azůro.

Když jsme však natahovali přes bazén krycí plachtu, znenadání šlápl strejda do loužičky vody. Taková kalužinka, čůrek. Okamžitě všem došlo, že to mokro tam nevzniklo náhodou a že to nejspíš vyteklo odněkud z bazénu. Ta loužička je moje noční můra. V bazénu je 13 m3 vody. Když vám ta voda začne někudy prchat, máte problém. V mých představách je to cosi neřešitelného a frustrujícího, asi jako když děti neustále nekonečně kašlou nebo když po celou dobu dovolené nepřestane pršet. Je jisté, že pokud ta voda teče z bazénu, poteče tak dlouho, až zcela vyteče.
Loužička se stále zvětšovala a strejda skočil do plavek, aby zkusil najít příčinu katastrofy. Ve večerním šeru však byly jeho šance naprosto mizivé.

V noci jsem měla těžké spaní. Pořád jsem měla před očima tu vytékající vodu a poloprázdný bazén.
Bylo jasné, že ráno se žádné azůro nekoná.
Sakra!

Druhý den jsem šla na místo s těžkou hlavou. Bazén prázdný nebyl, ale voda znatelně ubyla a čůrek tekl tam kde včera. Jak jinak, zázrak se nekonal. Při bližším průzkumu závady se potvrdilo mé očekávání - ze svého místa na břehu nenajdu vůbec nic.
Bylo jasné, že pokud tomu všemu chci u přijít na kloub, budu muset pod vodu.

Naštěstí mám k tomuto účelu doma soupravu k mokrému lepení. Bohužel, ani tato souprava ještě není zárukou úspěchu. Podmínkou je totiž díru nejprve najít. Neplavce, kteří mají potíž se běžně udržet nad hladinou teď možná překvapím - pokud chcete opravovat dno bazénu, máte problém zcela opačný. Archimedův zákon je neúprosný a tělěso vašeho těla neustále pluje k hladině jako měchuřina (obzvlášť pokud se k tomu řádně nadechnete). Pomůckou může být těžký předmět - třeba lahev naplněná pískem, jenže s tou jste zase absolutně nepohybliví, trčíte pak na dně jako vrak Titaniku a nenajdete stejně nic.

Měla jsem štěstí. Jestli se to tak dá nazvat, protože díra byla opravdu pořádná, a tím pádem i nalezitelná. A pokud jsem výše psala, že je potíž setrvat jen tak delší chvilku u dna, představte si, že k tomu ještě držíte v obou rukách záplatu namazanou lepidlem. Navíc tato záplata se při styku s vodou vždy smotá do ruličky.
Bylo to náročné, ale podařilo se mi ji nakonec plácnout na správné místo a pár vteřin ji tam i přidržet. Vítězství! Loužička se začala zvolna ztrácet. Díra byla zalepená, ovšem k dokonalosti chybělo ještě přilepit okraje odstávající záplaty. To vyžaduje potopení se i s lepidlem v ruce a zamazání nedodělků. Při ponoření se hmota lepidla z tuby zvolna vytéká do prostoru bazénu a sráží se ve vodě do jakýchsi chuchvalců, které se vznášejí kolem potápěče. Trochu to připomíná stav beztíže. Průhledné obláčky se spojují, pak pomaličku stoupají vzhůru a na hladině tvoří plovoucí sliz.

Když bylo dílo hotové, oddychla jsem si. Sebrala jsem zbytky lepidla, které pluly u hladiny bazénu jako medůzy a spokojeně jsem odešla se osušit. Jen tak mimoděk jsem se dotkla svých vlasů a v první chvíli jsem měla pocit jakési čepice. Nebyl to jen pocit. Hlavou jsem totiž nevědomky sebrala z hladiny ten plovoucí sajrajt, takže mi na vlasech vznikl igelitový sáček. Byly dokonale zabalené. Kdybych chtěla svou hlavu poslat poštou, zbývalo by jen přidat na čelo štítek s adresou.
Panika!
Popadla jsem hřeben a rozčesala jsem to. Cucky zůstávaly na hřebenu. Naštěstí ještě nestihlo lepidlo pro mokré lepení zaschnout.
Vlasy mám teď zcela čisté, akorát vykazuje můj účes každé ráno jisté anomálie. Nazvala bych to tužidový fixační efekt. Na hlavě se mi samovolně vytvářejí podivné kreace, které úspěšně ničím vodou a fénem a přetvářím je v cosi kulturního. Dá to trochu práce, ale jde to.
Má to i své výhody.
Výsledkem je účes, který trvá a trvá a trvá...



Medu jako šafránu

12. července 2013 v 9:08 | Lucka |  Včely
Znáte ten pocit kostlivce ve skříni? Ten stav zdánlivého klidu, kdy si stále opakujete, že je ještě na všechno dost času, zatímco kostlivec sedí netrpělivě za tenkými dvířky vaší nábytkové stěny? Když už na toho čekajícího mizeru skoro zapomenete, v té nejnevhodnější chvíli najednou vyskočí, hlasitě zachrastí obratli a hrne se kvapně ven, aby dohnal vše, co v té skříni zmeškal.
Ve dnech minulých jsem objevila takových zabydlených skříní hned několik. Věřím, že valnou většinu kostlivců se mi již podařilo zlikvidovat, takže se snad budu moci konečně vrátit na tyto stránky...




Letos je všechno nějak opožděné. Sníh se držel do Velikonoc, stromy otálely s květem, dědovi holubi odmítali sedět na hnízdě a včely vyletěly z úlů až v koncem dubna. A co si budeme povídat, ani další dva měsíce zmršenému jaru reputaci nazachránily.
Ke konci května to začalo konečně vypadat slibně, takže jsem uvěřila, že včely doženou manko a že budeme vytáčet med hned jakmile se vrátím z vodáckého kurzu na Berounce. Už asi tušíte celý můj velký omyl skrytý v této poslední větě. Na konci května se ochladilo na denních 8ºC a zatímco včely vyjídaly všechny zásoby medu, který měly v úlech k dispozici, já trávila adrenalinový týden na břehu řeky zvolna opouštějící své koryto. Byl to zážitek, na který se nezapomíná.

Z květnového medu nezbylo nic. Ani další měsíc se netvářil nijak slavně. Včely to ovšem mají zmáknuté - pokud jim zrovna neteče voda úlem a pokud jim v červnu nezapadá česno sněhem, ony ten med prostě nějak seženou. Když jsme se na sklonku prázdnin konečně dostali k vytáčení, už jsem v tom viděla skoro zázrak. Nutno ještě podotknout, že zatímco jsme do té doby zdatně klepali kosu, právě na těch několik dní medobraní se udělalo takové vedro, že jsem se ve včelařském oblečku zalykala v potu tváře (a nejen tváře) a že nám včelí voskové dílo doslova tálo pod rukama.

To letošní vytáčení medu se konalo za minutu dvanáct. Všude kolem mě se už začínali stahovat netrpěliví medojedi a medomilci, kteří měli právem pocit, že jim již od května cosi dlužím. To je tak když slibuju něco, co nemám. Ještěže mě včely nakonec nenechaly na holičkách.
V dalším týdnu se zpráva o mém medobraní roznesla a ze mne se stal bezmála štvanec. Bez medu jsem se neodvážila už ani vytáhnout nohu, protože medojedi číhali doslova na každém rohu. Rozhodně si nestěžuji, jen chci říct, že to vyžadovalo značnou dávku precizní logistiky.
V pátek jsem zaznamenala, že se zásoby rychle tenčí. V sobotu ráno přišel další nápor a já si přestala být jista tím, jestli mi med vystačí na všechny mé medové věřitele. Zachraňovala jsem situaci jak se dá a podařilo se (naslibovala jsem med na červenec - tomu se říká vytloukat klín klínem).
V neděli byl med pryč, kromě několika sklenic čekajících na své opozdilé majitele.

A v pondělí ráno mi zvonil mobil. Neznámé číslo. K mému zděšení se na druhém konci představila osoba, u které jsem pár dní předtím skládala zkoušku. Ta zkouška byla drsná a já měla pocit, že jsem jí prošla jaksi omylem. Teď mě polil studený pot v představě, že omyl vyšel skutečně najevo...
"Tady Kunová. Volám kvůli medu. Máte na prodej med?"
Tak a teď babo raď kde ho vzít! Jsem v pasti a únik není možný.
"No, jistě. A kolik byste ho chtěla?"
"Přijedu si pro tři sklenice. A budu tam tak asi za deset minut."
Následovala zběsilá rošáda v poslední přepravce. Medy jsem našla. Paní učitelka už mezitím stála s autem u cesty.
"Neznáme se odněkud?" ptala se, když uklízela sklenice do kufru.
"No...trochu." špitla jsem.
"Jak, trochu?"
"Tak trochu ze zkoušky..."
Ve vteřině jí to došlo.
"A-HAAA!" zvolala nahlas.
"Tak to se v srpnu uvidíme. To já si u vás objednám ještě další sklenice. A vy se u mě v srpnu hlaste hned jak ten med budete mít."
"Jo. Dobře. Teda...akorát...bude to jako ty švestičky z naší zahrádky."
A paní učitelka se smála a smála.
A mě teď nezbývá než modlit se, abych ten med v srpnu opravdu měla, protože jinak je se mnou amen...