Prosinec 2013

Střepy jsou štěstí

29. prosince 2013 v 18:36 | Lucka |  Co mě ještě baví
Vánoce jsou jedním z nemnoha tuzemských svátků, kdy se v jedné domácnosti obvykle schází pohromadě více osob než je v jiné dny úplně běžné. Pokud sešlé osoby nedrží zrovna hladovku nebo dietu a pokud nehodlají přežít návštěvu o sušenkách či chlebu se salámem, je jasné, že k sešlosti bude náležet i stolování. (Pak-li se jedná o návštěvu na Štědrý večer, jde navíc o Stolování s velkým S.) A pokud chcete náležitě Stolovat, je nasnadě, že budete krom židlí potřebovat také odpovídající počet talířů, příborů a skleniček.

Letos se nás u štědrovečerního stolu sešlo rovných dvanáct. (To je dokonce o jednoho více než u Karla Heřmánka! - viz. Blesk) Naštěstí dvanáctka je přesně ten hraniční počet, kdy ještě nemusíme sváteční prostírání stolu doplňovat sklenkami od hořčice, neboť vlastníme sadu rovných dvanácti svátečních sklenek (přesněji řečeno vlastnili jsme - vysvětlím níže). Drobnou pižkou na kráse je, že tyto sváteční sklenky nejsou zcela stejné - šest jich je vyšších a šest zkrátka trochu nižších. V praxi to řeším tak, že sklenky rozdělím na stůl do dvou skupin a jejich drobný výškový nesoulad zamaskuji lahví sektu postavenou uprostřed.

Ačkoli jsem o koordinaci celé akce měla drobné pochybnosti, nakonec proběhla celá štědrovečerní večeře až neuvěřitelně v klidu. Děti nezlobily, já jsem nic nepřipálila ani nepřesolila, všechny babičky se chovaly disciplinovaně. Klidný byl i následný přesun ke stromku a hromadné rozbalování dárků.

Když hosté odešli do svých domovů, vypadala kuchyň trochu jako krajina po bitvě. (Okolí vánočního stromku raději popisovat nebudu.) Naštěstí však máme moderní domácnost vybavenou kybernetickou myčkou poslední generace, do které jsme rychle nacpali všechny špinavé talíře a příbory. Naneštěstí naše sváteční sklenky do této myčky vložit nelze. Udělala jsem tuto chybu v minulosti jednou a od té doby máme v oranžové sadě sklenek tři sklenky naprosto čiré. Myčka je tehdy vyčistila dočista dočista.

A jelikoš sváteční sklenky zůstaly nakonec stát na stole poslední a samy jako vojáci v poli, stalo se nevyhnutelné - jeden špatný pohyb a krajní sklenka byla na střepy (a žádná z těch čirých, dočista umytých, to pochopitelně nebyla). Tatínka to mrzelo, mě taky, ale pak jsem si řekla, že střepy jsou štěstí a že alespoň bude důvod opatřit konečně sadu dvanácti zcela stejných sklenek, které nebudu muset pokaždé maskovat tou lahví sektu. A koneckonců, pořád jich ještě jedenáct zbylo.

Ale protože vánoce jsou dny překvapení, už další den bylo všechno jinak. Ačkoli jsem celé své okolí upozorňovala, že si rozhodně nepřeji žádné sklo ani nic podobného, druhý den jsem u babičky pod stromkem našla hned dvě krabičky skleniček s vysokou nožkou. Rovných dvanáct! V té chvíli si asi mnoho přísedících pomyslelo cosi o dobré hérečce a málokdo by nejspíš v tom okamžiku věřil, že má radost je skutečná, opravdová a trapně nehraná.
"Já vim, že na to sklo moc nejseš", uklidňovala mě potichu babička,"ale jestli je nechceš, můžeš si je nechat třeba na nějakou příležitost na ven v létě do altánku, tam se snadno nějaká rozbije..."
Měla jsem radost, ale asi to pořád vypadalo dost nepřesvědčivě.
"Oni nebyly drahý..." dodala ještě.

"Tak děti, každý poberte co poberete!" velel tatínek, když bylo třeba konečně odejít i s dárečky domů. A jak řekl, tak se stalo. Opouštěli jsme babičku s plnýma rukama, jen pes Sam utíkal ke vratům napřed a měl z nás legraci.
Jenže jak to u každého stěhování bývá, chybička se vloudí. Děti pobraly co pobraly a nikdo se moc nezabýval tím, že výše zmiňované skleničky nese ve svých ne příliš motorných rukavicích Vašík. Vašík nesl, nesl a nedonesl. Než došel ke vratům, vyklouzla mu krabička z rukou a křápla na zem. Znovu se ozvala charakteristická zvonkohra střepů...

...a bylo vymalováno.

Z těch dvanácti nových sklenek jich pád přežilo devět.

To je celkem slušná bilance na to, že letěly rovnou na beton.

Vašík není tak vysoký. Kdyby sklenky upadly mně, letěly by z větší výšky a rozbily by se nejspíš všechny.

Nechám si je na léto k altánku.

Přece nebyly drahé.



Nebojte se Santy!

24. prosince 2013 v 15:06 | Lucka |  Perličky a vtípky
Tuto reportáž sice přebírám, ale mám to z první ruky, takže informace jsou skoro zcela ověřené...

Pokud patříte mezi ty, kterým každoročně od září až do Tří králů leze na nervy přemnožený Santa Claus, pak věřte, že se konečně blýská na lepší časy. Zdá se, že nejsem sama, kdo si všiml, jak se tento červený exot už pár let dere na místo našeho domácího Ježíška a snaží se ho připravit o práci. V pražské ZOO se letos rozhodli namísto zbytečného rozhořčení raději přiložit ruku k dílu - uspořádali na nevítaného přivandrovalce hon. A jejich snažení přineslo své ovoce, podařilo se ulovit dokonce tři volně pobíhající exempláře Santy!



Kdo v uplynulých dnech vyrazil do ZOO, mohl je vidět na vlastní oči. Jejich klec byla umístěna poblíž voliér dravých ptáků a výběhů pro lamy. V ZOO bylo o Santy dobře postaráno. Ubikaci měli vkusně zařízenou křesílky a stolkem, vše navíc krásně zdobené najivními vánočními motivy, vše pochopitelně v červené barvě.
Veřejné krmení probíhalo třikrát denně a dle ověřených zpráv dostávali Santové cookies (čti kukýs), tedy koláčky, které jsou oblíbenou stravou v jejich domovině.




A protože tři dny v ZOO jsou až dost, včera 23.12. přišel konečně čas, aby se Santové vrátili tam kam patří, tedy do svého domova v Bronxu v New Yorku.
Žádný transport se však neobejde bez potíží. Ošetřovatelé správně předpokládali, že pokud by se některému Santovi do transportní klece nechtělo, mohl by začít vyvádět a ještě by mohl zranit sebe něbo někoho z okolí. Nejschůdnější variantou proto bylo Santy nejprve uspat nebo alespoň obludit. Ve dvou případech se to podařilo přidáním sedativ do jídla, ovšem třetí Santa už cosi instinktivně tušil, takže podávaný pokrm nesnědl. Nakonec přišla ke slovu prostá foukačka a tento nepříjemný zákrok byl zdárně vyřešen.

Ani tak nebylo jednoduché Santy do transportní klece nacpat, ale naštěstí pomohli přihlížející diváci. Konečně mohli Santové na korbě náklaďáčku vyrazit k letišti a vrátit se do své vlasti, kam patří a kde je jistě s otevřenou náručí uvítají.




Co z toho plyne? Nebojte se Santy! Dá se na něj vyzrát, není zas tak chytrý.
Před pár lety jsme doma řešili co by se stalo, kdybychom zjistili, že jsme místo Ježíška, který chodí tradičně oknem, našli kolem krbu hromady svinstva od toho, jak tudy proletěl tlusťoch Santa. Vyřešili jsme to zkrátka tak, že pokud netopíme, zavíráme klapku do komína.
Každopádně kdyby se u nás v lese Santa přece jen ukázal, nezbývá, než se k němu chovat jako ke škodné. Teď už víme, že pokud se ho podaří chytit do sklopce, v ZOO se o něj dobře postarají...

Přeji všem veselé Vánoce a krásný Štědrý den!


(Foto a video: teta Helča)