Srpen 2014

Chyť tu vosu, krade nám řízek!

6. srpna 2014 v 11:25 | Lucka345 |  Příroda
"Chyť tu vosu, krade nám řízek!" volala vyděšeně má spolužačka Šárka a výhružně napřáhla vidličku za letícím hmyzem. Myslela jsem si, že špatně slyším, ale opak byl pravdou. Nad naším improvizovaným stolkem, kde byly na tácu seřazeny filety připravené ke grilování, se vznášela vosa s kusem candáta o velikosti článku mého malíčku. Zvolna nabírala výšku a komíhala se zprava doleva jako přetížený vrtulník. Ten kus filetu, který ze stolu právě ukradla, byl stále ještě pečlivě obalený v mouce a tu teď prášila kolem sebe vlivem silných vzletových turbulencí.
Štěstí přeje připraveným a to jsme v tomto případě rozhodně nebyly my. Rozeběhly jsme se za ní - Šárka s vidličkou a já s nožem - ale nebylo to nic platné. Než jsme se nadály, vosa už si to mířila k domovu i s večeří.
"Udav se!!!"
"A aby ti kost v krku zaskočila, potvoro nenažraná!!!"
křičely jsme vztekle na adresu malé velké zlodějky.
Takhle od stolu si teď jistě každý řekne: o co vlastně šlo? Vždyť to byl jen takový kousíček z celého tácu řízků. Ale ve skutečnosti si musíme přiznat, že se v ten moment nejednalo ani tak o ten kousek flákoty jako spíše o tu drzost s jakou nám to maso ze stolu čórla a jak si to dokázala tak rychle naporcovat a pak s tím vzletět a zmizet a my tam zůstaly stát s otevřenými ústy a s vidličkou a nožem v ruce jak dva blbci. (Ještě že se vosa neumí smát nahlas.) Bylo nám v ten moment jasné, že jsme ji zcela podcenily, neboť nikdo nemohl tušit, že je schopná kdy unést takový kus řízku, navíc ještě v mouce obaleného.
A taky nám došlo, že kdyby se vrátila s kamarádkami, máme nejspíš po večeři.

V této souvislosti mě napadla ještě jedna zvláštní historka. Slabší povahy necht teď raději zanechají čtení, neboť další řádky budou poněkud drsné. Ta věc se týká mého dávného výzkumničení, které jsem provozovala jako malé děcko. Přiznám se bez servítků, má přírodozpytná činnost šla vždy k jádru věci a to zcela bez skrupulí. Konkrétně mám teď na mysli naši (neboť jsem tehdy zasvětila i kamarádky) sbírku hmyzu, která zdobila polystyrenovou nástěnku. Ale pozor - na věc jsme tehdy šly přísně vědecky: Dříve než se ulovený exemplář ocitl ve sbírce, byl přesně identifikován podle atlasu a jeho odborný název zapsán do zvláštního notesu spolu se jménem nálezce a místem a datem odchytu. Na svou obhajobu taky musím dodat, že pokud jsme se dočetly o chráněném druhu, zaáchaly jsme a brouk mohl jít dál svou cestou. Na druhou stranu pakliže dotyčného žádné vyhlášky nechránily, měl zkrátka smůlu a stal se obětí vědy. V praxi to znamenalo prosté probodnutí špendlíkem a přilípnutí na nástěnku.
(Moudré knihy tehdy nabádaly usmrtit hmyz éterem v uzavřené sklenici - jenže kde má vzít sedmileté dítě probůh éter?)

A tehdy se nám v létě podařil kapitální úlovek. Do síťky na motýly jsme chytily ováda. Konkrétně se jednalo o ováda hovězího, avšak ani tento název zdaleka nevystihuje jeho velikost. To nebyl ovád, to bylo zkrátka hovado. To hovado bylo tak obrovské, že jsme se ho už při pohledu na síťku bály a chvilku jsme se přely o to, kdo se chopí špendlíku a provede exekuci (neboť tento druh se zcela evidentně všem paragrafům vymykal). Navíc to nebezpečně hlasitě bzučelo, takže jsem si v mé dětské představě okamžitě utvořila obraz tohoto hovada, které jako podrážděná zmije zaútočí na mou ruku a v nerovném boji z ní bleskově vysaje všechnu krev, čímž vznikne obří pupen a já se pak do rána udrbu k smrti.
Nevím, kdo se tehdy odvážil vstrčit ruku do síťky, tedy do jámy lvové, ale nakonec jsme zvítězily a hovado skončilo na nástěnce hned vedle svých nicotných druhů. (Přecejen, bylo nás na něj víc!) Byla to tak úžasná trofej, že jsme pak pod nástěnkou tančily vítězný indiánský tanec. Jenže to byl právě ten okamžik, kdy jsme zcela podcenily sílu protivníka a ten ihned využil našeho opojení ve svůj prospěch. Začalo to tím, že jsme znovu slyšely bzukot. Přestaly jsme se radostně plácat po zádech, otočily jsme své zraky k nástěnce a uviděly neuvěřitelné. To hovado se zapřelo svýma býčíma nohama o polystyren, vyšpendlilo z nástěnky svůj kotevní špendlík a vzletělo i s ním do vzduchu (špendlík měl červenou hlavičku). Pak nám zakroužilo hlasitě nad hlavami a nabralo směr k lesu. Běžely jsme za ním přes zahradu, křičely, mávaly ve vzduchu síťkou na motýly, ale všechno zbytečně - to hovado zkrátka uletělo i se špendlíkem!
Byl to tehdy políček naší mladé vědě. Ta chvíle zmaru když máte v sešitě velkým písmem právě napsaného ováda hovězího a přitom vám to hovado na nástěnce chybí! Ještě jsme chvíli prohledávaly okolí jako když lovec hledá postřeleného kance, ale nebylo to nic platné. Bylo prostě pryč.

No a nakonec zbyla jen myšlenková konstrukce:
Kam asi tak mohlo hovado se špendlíkem doletět?
Mohl ho zraněné ulovit ťuhýk, který si jak známo nabodává hmyz na trny keřů, a využít tak naší vědy ke svému snadnému prospěchu?
Nebo snad mohlo žít dál a strašit v hmyzím světě jako létající Frankenstein?
A co když vzalo se špendlíkem směr k Berounce a rozhodlo se sednou na záda nicnetušícího výletníka?