Duben 2015

Jak k nám přišel kozel

26. dubna 2015 v 22:31 | Lucka |  Kozy
Některé věci s člověkěm pohnou tak, až má pocit, že musí rychle něco udělat. A někdy se stane, že v takovém případě chodí v kruhu rychleji a rychleji, drbe si hlavu a nakonec dospěje k závěru, že jediné co může, je vrhnout se na stránky svého stařičkého blogu a tu věc zde zvěčnit.
Milý čtenáři, toto je článek o zabedněnosti, lhostejnosti, drzosti a stupiditě. Pro slabší povahy by tedy bylo rozhodně lepší dál nečíst.

Byl pěkný sobotní podvečer, sluníčko se chýlilo k západu a já s vracela klidným krokem ze zahrady. Kozy už se kupily u východu z výběhu a vyhlížely, jestli je někdo konečně pustí domů. Možná bych to i udělala, kdybych se v ten moment dopočítala. Každému člověku totiž dojde, že je něco špatně, pokud je v ohradě o jednu kozu méně. Takový člověk, dle mého názoru celkem logicky, začne prohledávat blízké okolí, případě i vzdálenější okolí a ptát se každého, o kom si myslí, že mohl ztraceného čtyřnožce alespoň vzdáleně vidět či slyšet. To ovšem nebyl zrovna můj problém. Ve výběhu totiž koza nechyběla, avšak jedna tam byla jaksi navíc. Při bližším zkoumání jsem posléze zjistila, že se nejedná o kozu, nýbrž o kozla. Byl poněkud nedorostlý, lehce zmatený a zřejmě trochu unavený a kozy ho ignorovaly, alespoň protentokrát.

Příchod kozla způsobil drobnou roztržku v rodině. Tatínek totiž po kozlovi už dlouho touží, avšak překážkou v těchto plánech jsem já. Je mi totiž jasné, že kozel ve stáji naprosto zboří můj přehled o milostných aktivitách stáda a já pak budu nacházel kůzlata leckdy a leckde a jednou možná ani nebudu vědět, kolik jich vlastně právě máme. Takže jeden hot a druhý čehý a korunu tomu všemu nasadila babička, která urputně trvala na tom, abych šla kozla ihned a bezodkladně vrátit. Šla bych, kdybych věděla kam.

Tak přešla sobota, neděle, minulo pondělí a úterý a já se pomalu začala s myšlenkou kozla v domě smiřovat. Ale pozor, tady nastává první kamínek úrazu. Ne každý totiž při ztrátě zvířete postupuje tak, jak jsem nastínila v prvním odstavci článku. Zkrátka majitel tohoto kozla zaznamenal jeho ztrátu až ve středu. Ve stejný den se také pán objevil u výběhu. Běžela jsem mu vstříc a už jsem se těšila, jak odejde i s kozlem a bude klid a pokoj. Jenže neodešel. Mnul si bradu a mluvil o tom, jestli by u nás mohlo být zvíře do neděle, že v neděli přiveze další kozy a bla bla bla, kdesi, cosi. Já mu odpověděla, že to vlastně není problém. V neděli aby na oplátku přinesl tvrdý chleba nebo trochu sena, odvede si kozla a hotovo.

"Tys mu řekla aby něco nosil? Prosím tě, co takový kozlík sežere? To je přece směšné!" nesouhlasil se mnou tatínek, když jsem mu vyprávěla o naší dohodě.
Jenže v neděli jsme se pána nedočkali. Marně jsme ho vyhlíželi, marně jsme doufali. Kozel už se u nás zabydlel a nejspíš sám věřil tomu, že natrvalo. Ve stádě to začalo vřít a kozy si ujasňovaly svá postavení - bušily do kozla hlava, nehlava. Přestali jsme si být jisti, jestli je v našem stádě pro čtyřnohého hosta bezpečno.
V pondělí (to byl u nás 10. den) došla trpělivost i tatínkovi:
"Až se ten chlap ukáže, hned ho za mnou pošli! Já mu to ustájení spočítám i s úroky, ten se bude divit! Ještě pár dní a přiběhnou sem i ty kozy, které přivezl v neděli!"

A minulo pondělí a úterý a prošla středa a kozla jsme měli pořád doma.

Ve čtvrtek odpoledne jsem myla okna. Už jsem byla s prací těměř hotova a stojíc na jedné noze věšěla jsem v blízkosti stropu záclonu, když jsem ze stáje zaslechla podivný zvuk. Nejdřív jsem si povzdechla, že náš nájemník opět dostává nakládačku, jenže pak jsem zaznamenala ve stáji pohyb. Byl tam chlap. V první chvíli jsem myslela, že mluví s tatínkem, ale vzápětí jsem si uvědomila, že ten je vlastně v kuchyni. Už jsem na něj chtěla zavolat, aby seběhl ke stáji, neb tam konečně stojí majitel, jenže chlap už nestál. Než jsem se otočila, proběhl stájí, otevřel box, vytáhl ven kozla, zvedl ho do vzduchu jako Frištenský a bryskně s ním upaloval pryč.
"Ve stáji je chlap a bere nám kozla!" křičela jsem, na nic jiného jsem se nezmohla. Klopýtala jsem při tom dolů z hliníkových schůdků.
Pak jsme oba rychle vyběhli před dům.
Chlap byl pryč, kozel taky.
Beze slova, bez rozloučení, beze stopy.
Ticho po pěšině.

Celý ten příběh skrývá několik záhad:
1. Je podivné, že si pán všiml ztráty svého jediného zvířete po pěti dnech.
2. Je zvláštní, že později si pro něj nepřišel v neděli, na které jsme se dohodli a kterou sám navrhl. Asi zapomněl.
3. Vzhledem k tomu jak rychle zmizel (kozel není peříčko) - měl za zatáčkou svého komplice?
4. Ale nejtajuplnější na tom celém je, že nakonec si toho kozla sám sobě ukradl zpátky.


Sherlock Holmes by možná vymyslel nějakou smělou dedukci, ovšem podle mého jednoduchého úsudku byl pan majitel zkrátka primitiv. Vždyť přece logicky budu-li chtít krást kozla (nota bene vlastního), nepůjdu ho krást za bílého dne, kdy je plný dům bdících lidí! Proč si ho nepřišel sám sobě ukrást třeba brzo ráno, kdy se vypravujeme do školy a tudíž vládne zmatek? Nebo proč si ho, romantik, neunesl v noci, kdy většina (ovšem zdaleka ne všichni) obyvatel spí?
A je vlastně na únosu kozla nějaká romantika?
Těžko.